Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato kapela je více než zajímavým zjevem. Její tvorba jakoby evokovala ospalou atmosféru v předvečer apokalypsy někde na Sibiři. Chvíle, kdy už jste se smrtí smířeni, a ukládáte se k chladnému spánku, za kterým již nikdy neuvidíte východ slunce. Kdykoliv si jejich poslední desku pustím, tak zívám. Ale není to nudou. Je to plíživým ponurým pocitem, jako ze snové reality, který je na albu „Nizhe“ všudypřítomný. Těžkotonážní kytarové podklady, přes které se valí jednoduchá melodika v kombinaci s dusivou pomalou rytmikou, dotváří obraz neutěšeného tklivého zátiší, plného temných sytých barev, jež vás ukolébává a hypnotizuje.
Výraz kapely dotváří vokál, který mě v mnohých ohledech irituje, ale současnou tvář KYPCK si bez hlubokého, plného, melodického a chraplavého vokálu Erkkiho Seppänena představit nedokážu. Vždy si u něj musím delší dobu zvykat na to, jak teatrálně chvilkami tlačí na pilu, ale bez toho a bez hranatě působící ruštiny v textech by to prostě a jednoduše nebylo ono.
Jestliže debutová deska „Cherno“, zabývající se tématikou druhé světové války, vzbudila u pravověrných příznivců doom metalu jisté pozdvižení, druhá již takovou rozbuškou nebude. Jde v podstatě po stejné cestě jako debut a pouze vybrušuje lesk jednotlivých jeho charakteristických vlastností k dokonalosti. I „Nizhe“ se tematicky zabývá historií matičky Rusi, po hudební stránce však nejde zdaleka posluchačům tak přímo naproti, jako její předchůdce. „Cherno“ nabízelo více hitovek, hrajících již na první signální, „Nizhe“ jde opačným směrem. Je před vás pohozeno jako syrový cár masa z lososa. Najděte si ho sami, sami si ho upravte a teprve pak si pochutnáte. Jeho hledání si však užijete a výsledný chuťový ocas ve vás zůstane mnohem déle, než cokoliv před tím.
Základní hmotu alba „Nizhe“ tvoří řádně nabasovaný doom metal s lehkou příměsí stonerského dřevorubectví. Tady se nehraje na nějaké kudrlinky. KYPCK si to šine kupředu jako buldozer. Velké kovové monstrum se všedrtícími pásy a chladičem krytým orezlou radlicí, které před sebou hrne vše, co mu přijde do cesty. Pravdou je, že jak z kytarové dunící stěny, tak z pěveckých linek občas vyčuhují opravdu hezké melodické nápady, jež KYPCK vždy nechají vyplout v jejich syrové podobě a nikterak je už následně nezušlechťují. Sporé zjemnění obstarávají jen pomalé brnkavé plochy, které dávají nahrávce příchuť lesklých cinkavých rampouchů, vyrůstajících z obrovské a nemilosrdné masy syrového, neprostupného ledu.
Největší síla KYPCK tkví jednoznačně v tom, jakým způsobem je namíchán jejich současný materiál. Naspodkovaný, sludgeově-bahnitý doom metal na pozadí, nad ním melodický a hodně šlachovitý chraplák plný jednoduchého hrubého testosteronu, který přináší ruské texty z neradostných dějin Ruska. Celek má charisma a je na evropské scéně naprosto nezaměnitelný a jedinečný. To, že podobným způsobem hraje i mnoho skupin na východ od Kyjeva, jež se k nám nikdy nepodívají, je věc jiná.
originalne to teda je, ale nijak na prasky z toho zase nie som... bod hore za jednostrunovu basu, gitaru v tvare kalašnikova a hitovicu o Džugašviliho ulici... :-))
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.