OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato kapela je více než zajímavým zjevem. Její tvorba jakoby evokovala ospalou atmosféru v předvečer apokalypsy někde na Sibiři. Chvíle, kdy už jste se smrtí smířeni, a ukládáte se k chladnému spánku, za kterým již nikdy neuvidíte východ slunce. Kdykoliv si jejich poslední desku pustím, tak zívám. Ale není to nudou. Je to plíživým ponurým pocitem, jako ze snové reality, který je na albu „Nizhe“ všudypřítomný. Těžkotonážní kytarové podklady, přes které se valí jednoduchá melodika v kombinaci s dusivou pomalou rytmikou, dotváří obraz neutěšeného tklivého zátiší, plného temných sytých barev, jež vás ukolébává a hypnotizuje.
Výraz kapely dotváří vokál, který mě v mnohých ohledech irituje, ale současnou tvář KYPCK si bez hlubokého, plného, melodického a chraplavého vokálu Erkkiho Seppänena představit nedokážu. Vždy si u něj musím delší dobu zvykat na to, jak teatrálně chvilkami tlačí na pilu, ale bez toho a bez hranatě působící ruštiny v textech by to prostě a jednoduše nebylo ono.
Jestliže debutová deska „Cherno“, zabývající se tématikou druhé světové války, vzbudila u pravověrných příznivců doom metalu jisté pozdvižení, druhá již takovou rozbuškou nebude. Jde v podstatě po stejné cestě jako debut a pouze vybrušuje lesk jednotlivých jeho charakteristických vlastností k dokonalosti. I „Nizhe“ se tematicky zabývá historií matičky Rusi, po hudební stránce však nejde zdaleka posluchačům tak přímo naproti, jako její předchůdce. „Cherno“ nabízelo více hitovek, hrajících již na první signální, „Nizhe“ jde opačným směrem. Je před vás pohozeno jako syrový cár masa z lososa. Najděte si ho sami, sami si ho upravte a teprve pak si pochutnáte. Jeho hledání si však užijete a výsledný chuťový ocas ve vás zůstane mnohem déle, než cokoliv před tím.
Základní hmotu alba „Nizhe“ tvoří řádně nabasovaný doom metal s lehkou příměsí stonerského dřevorubectví. Tady se nehraje na nějaké kudrlinky. KYPCK si to šine kupředu jako buldozer. Velké kovové monstrum se všedrtícími pásy a chladičem krytým orezlou radlicí, které před sebou hrne vše, co mu přijde do cesty. Pravdou je, že jak z kytarové dunící stěny, tak z pěveckých linek občas vyčuhují opravdu hezké melodické nápady, jež KYPCK vždy nechají vyplout v jejich syrové podobě a nikterak je už následně nezušlechťují. Sporé zjemnění obstarávají jen pomalé brnkavé plochy, které dávají nahrávce příchuť lesklých cinkavých rampouchů, vyrůstajících z obrovské a nemilosrdné masy syrového, neprostupného ledu.
Největší síla KYPCK tkví jednoznačně v tom, jakým způsobem je namíchán jejich současný materiál. Naspodkovaný, sludgeově-bahnitý doom metal na pozadí, nad ním melodický a hodně šlachovitý chraplák plný jednoduchého hrubého testosteronu, který přináší ruské texty z neradostných dějin Ruska. Celek má charisma a je na evropské scéně naprosto nezaměnitelný a jedinečný. To, že podobným způsobem hraje i mnoho skupin na východ od Kyjeva, jež se k nám nikdy nepodívají, je věc jiná.
Originální doom metal s ruskou tématikou, ruskými texty a finským talentem přejíždět mrazivými prsty po páteři.
7 / 10
Erkki Seppänen
- vokál
Sami Lopakka
- el. kytara
Kai H. M. Hiilesmaa
- bicí
J. T. Ylä-Rautio
- basa
1. Гифарус
2. После
3. Аллея Сталина
4. Чужой
5. Фелица
6. Разрыв
7. Бурлаки на Волге
8. Бардак
9. Товарищам
10. Вальс Смерти
Nizhe (2011)
Cherno (2008)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Yellow House Recordings Release
Stopáž: 57:16
Produkce: Hiilesmaa a Juha Heininen
Studio: Yellow House Studio / Matrixtor Studio
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.