RUSSIAN CIRCLES natočili minulý rok album s těmi nejtvrdšími a nejživějšími kompozicemi, jaké kdy složili. Titulní skladba „309“ je těžkým špinavým válcem, který se vám tíhou své návykově melodické hmoty dostane hluboko pod kůži. Vše jede suverénně kupředu od začátku do konce, nehraje se tu na jakékoliv rozmělňování nebo vyčkávání na správnou konstelaci pro rozehrání rafinované pocitové partie. Toto je pes, který chytil tu správnou stopu a nemilosrdně táhne svého majitele za cílem. Punková přímočarost, melodická jednoduchost, metalová obhroublost a přeci jen to stále jsou Ti naši známí RUSSIAN CIRCLES.

Neděste se ale. Toto je nejtypičtější pro dva zářezy na albu. V jiných skladbách dochází i na citlivě zaranžované postrockové mlhoviny, které si hrají s atmosférou a dynamikou skladeb na pokraji postrockových klišé. Mám ale neodvratný pocit, že tyto skladby na tomto albu hrají druhé housle. Jakoby se RUSSIAN CIRCLES náhle našli v těch brutálně laděných vypalovačkách, které mají neuvěřitelnou burácivou sílu. Jakoby se stali ty hodné skladby jen nějakou řidčí výplní, jenž má zapříčinit to, aby se citlivější postrockový posluchač mohl nadýchnout čistého vzduchu před další špinavou a hutnou demonstrací nově objevené destrukční surové animální síly, kterou trio z Chicaga vypustilo do světa. Pokud jednu tvář alba reprezentují koncertní jistoty „309“ a „Mládek“, tak druhá polovina se nese ve znamení podivného experimentování bez silnějších nápadů. Toho je typickým příkladem neofolkem zavánějící brnkačka „Praise Be Man“, kde zní i modulovaný vokál basáka Briana Cooka.

Deska složená jen ze skladeb stejně silných, jakými jsou dvě největší vypalovačky z „Empros“, by se v mých očích vyrovnala debutu. Takto novinku vnímám jako trochu nesourodou kolekci skladeb, která nemá ujasněno kam vlastně jít. A je to škoda, protože tu je možná jedna nebo dvě nejlepší skladby, které kdy RUSSIAN CIRCLES vytvořili.