Rozkol uvnitř VAN HALEN vyvrcholil na jaře roku 1985 vyhozením diamantového Davea neboli Gigola (jak si s oblibou David Lee Roth nechal říkat). Paradoxně se to stalo v době, kdy Kaliforňané prožívali své nejúspěšnější období. Jejich poslední album („1984“) se totiž stalo celosvětovým bestsellerem. Zděšení fanoušci si zprvu nedokázali vůbec představit, že VAN HALEN budou kdy fungovat bez svého původního frontmana na stejném levelu jako v minulosti.

Zatímco David Lee Roth neváhal a rychle postavil vlastní hvězdný band, kde mu sekundovali taková esa jako Steve Vai (kytara), Billy Sheehan (baskytara) nebo Greg Bissonette (bicí), aby rozjel na počátku opravdu nadějnou sólovou dráhu, VAN HALEN celý rok vyčkávali v ústraní, než se definitivně rozhodli prázdné místo obsadit bývalým zpěvákem MONTROSE a dlouhodobě již také úspěšným sólistou - Sammy Hagarem. Zajímavostí zůstává, že náhradou za Rotha se stal člověk, který jej v minulosti v tisku častokrát zesměšňoval.

Zpočátku to sice vypadalo, že bude mít božský Dave nad svou bývalou kapelou navrch, protože jeho debutové album „Eat ´Em And Smile“ (1986) v Americe velmi bodovalo, a tak měl opálený Gigolo na veřejnosti mnoho důvodů k okázalým gestům, širokým úsměvům a ležérnímu popíjení barevných drinků. Postupem dalších let se však karta začala obracet a jeho sólová alba byla stále méně zajímavá i úspěšná.

Když se oprostíme od faktu, který byl jasný už na začátku, a sice, že Hagar nikdy nemohl Rotha vizuálně plnohodnotně nahradit a budeme k nové kapitole VAN HALEN přistupovat zcela od čistého stolu, pak výhodou bude, že VAN HALEN s Hagarem konečně působili jako tým, jako parta rovnocenných osobností makajících ve prospěch celku, nikoliv jen jako muzikanti doprovázející showmana v popředí. O tom, že Hagar byl rovněž zcela jiným typem zpěváka se už vůbec spekulovat nemusí. Sázka na zcela odlišný druhý start však vyšla.

„5150“  (1986)

První a ve své době velmi oblíbené album, které s VAN HALEN nazpíval Sammy Hagar. „5150“ totiž pokračuje tam, kde jeho předchůdce („1984“) skončilo. Vystaveno zcela v kontextu s vlnou dobového AOR, vydatně obohacováno zvuky kláves. Stejně jako jeho úspěšný předchůdce dokazuje, že singlová politika kapele svědčí, a tak trojice skladeb – „Why Can´t This Be Love“, „Dreams“ a „Love Walks In“ velmi boduje. Rozdíl je však v rozložení muzikantských sil - nejenže se Hagar stal pevnou součástí tvůrčího týmu kapely, ale na koncertech často sahal po kytaře, a to zejména ve chvílích, kdy byl Eddie Van Halen tak u vytržení z kláves, že v některých písních obsluhoval pouze tento nástroj. Akrobat v popředí sice scházel a vystoupení byla lehce oproštěna od nadstavby v podobě prvoplánové show, ale i tak se jednalo o skvělý druhý začátek. VAN HALEN měli Spojené státy opět u nohou.

(8/10)

„OU812“ (1988)

Naopak zjevně nejchabější pokus z období Hagarova působení u VAN HALEN. Album zkrátka postrádalo tolik potřebný odpich, energii, ale i nějaké výraznější momenty, což bylo vzhledem k předcházejícímu materiálu velké rozčarování. Nezačalo se sice úplně zle, protože „Mine All Mine“, „When It´s Love“ nebo „Cabo Wabo“ platily za solidní songy, ale „OU812“ prostě postrádalo potřebné charisma. Tím nemyslím na to, že zde nebylo příliš zaděláno na hity, ale deska působila poměrně nekompaktně a v její druhé polovině už měl posluchač co dělat, aby u ní vůbec vydržel. Věc, která se u alb kapel typu VAN HALEN zkrátka nesmí stávat. Pravý důvod vlažnosti materiálu možná vězel v nedávné emisi Hagarova dalšího sólového alba. Tak jako tak, „OU812“ bylo fanoušky skupováno ve velkém a rychle se vyhouplo do čela amerických žebříčků, na turné se však poprvé objevily náznaky ústupu z pozic. Nastalo tříleté období deziluze, kdy Eddie Van Halen zápasil se svou alkoholovou a drogovou závislostí a dokonce zlí jazykové začali mluvit cosi o návratu Davida Lee Rotha.

(6/10)

„For Unlawful Carnal Knowledge“  (1991)

První větší krize nové sestavy překonána. Jak se brzy ukázalo, devadesátá léta budou kapele velmi přát a to zejména co se kvality nové tvorby týče. Album „F.U.C.K.“ platí ještě dnes za naprosto strhující a pestrý materiál, nabušený tím nejlepším co VAN HALEN se Sammym Hagarem kdy dali dohromady. Velkolepý návrat Teda Templemana na producentský post, kterému zde sekundoval studiový veterán z hendrixovského období - Andy Johns. Eddieho kytara rozpoutává doslova karneval zvuků a Alexovy bicí pod tím mohutně burácejí, takže songy působí jako těžkotonážní rozložitá monstra, která vám v přímém souboji nedají nejmenší šanci. Kdo by čekal přívětivé AOR hitíky obohacované klávesami, tak jako tomu bylo v osmdesátých letech, spletl by se. Nejde totiž vůbec o věc na první poslech. Vše pohlcuje moderní kytarový sound, který jakoby vítal novou dekádu. Náhrávka je napěchována skvělými songy od začátku do konce. Sebejistější vstup do devadesátých let si VAN HALEN snad ani nemohli přát. Navíc v březnu 1991 slaví Eddie narození potomka – syna Wolfganga.

(9/10)

„Live: Right Here, Right Now“ (1993)

Změny v hudebním průmyslu doprovázející nástup devadesátých let sice stály mnoho osvědčených stálic místo na výsluní, ale na popularitě některých velkých hardrockých kapel reprezentujících staré dobré časy se zkrátka příliš nepodepsaly. Mezi držáky typu DEF LEPPARD, AEROSMITH, OZZY OSBOURNE a BON JOVI tak můžeme směle započítat i VAN HALEN, kteří právě v tomto období chytli nebývalou formu. Živé dvojalbum je prvním koncertním příspěvkem do jejich diskografie a představuje rekapitulaci stavu věcí v dané době - zaměřuje se tedy ve valné většině na materiál z pozdějšího období reprezentovaného vokálem Sammyho Hagara. Osobně si však myslím, že by tomuto živáku prospěla pestřejší dramaturgie, ale rovněž i kratší stopáž.

(7/10)

„Balance“ (1995)

Pokračování ve velkém stylu a životní pěvecký výkon Sammyho Hagara. Mohutný a zároveň do čista vycizelovaný sound, příslušící tak nějak samo sebou do poloviny devadesátých let, kapele velmi slušel, takže se rovněž „Balance“ zařadilo k tomu nejlepšímu z diskografie. Schválně si poslechněte hned úvodní song nahrávky - „The Seventh Seal“ a budete mít záhy o tehdejší nabušenosti VAN HALEN jasno. Bruce Fairbairn se tehdy ve studiu musel překonávat, protože zvuk kytar je zde opravdu nádherný. Celý materiál platí za ukázku moderního a velmi sebejistého hardrockového díla se spoustou klenotů – „Can´t Stop Lovin´You“, „Don´t Tell Me (What Love Can Do)“ nebo „Feelin´“ budiž jen letmo vypíchnutým zlomkem. Přestože v té době probíhala v plném proudu recese hudebního průmyslu, na návštěvnosti koncertů se tato situace projevila pouze minimálně. „Balance“ je posledním albem obsahujícím rozmáchlý hlasový projev Sammyho Hagara, po kterém následovalo období rošád, kdy byl jednu chvíli frontmanem David Lee Roth (dvě nové věci nazpívané právě jím vyšly na emisi největších hitů koncem roku 1996), aby nakonec následující řadovku odzpíval znamenitý Gary Cherone z EXTREME.

(9/10)

„Van Halen 3“  (1998)

Jediné album s Gary Cheronem u mikrofonu nakonec u fanoušků příliš nebodovalo, přesto si myslím, že onen nováček v řadách VAN HALEN odvedl sakra dobrou práci. Bohužel však neměl možnost zpívat v tak dobrých skladbách, jaké měli k dispozici oba jeho předchůdci. Znovu se však jedná o poměrně moderně znějící hardrockové album se zemitým zvukem a skladbami vykazující na VAN HALEN poměrně delší stopáž. Vyrovnaný materiál, který v porovnání se starší tvorbou zapadl, neměl ani vyložených vrcholů, ovšem ani slabin. Já osobně však několik favoritů měl – takže zmíním pouze „One I Want“, „Once“ nebo „Year To The Day“. Sestava s Garym Cheronem v popředí však nevydržela příliš dlouho a brzy následovalo dlouhé období tahanic, kdy se řešilo zda-li budou VAN HALEN pokračovat s Hagarem nebo Rothem (jak je už dnes jasné, nakonec s každým z nich absoluvovali zhruba dvouleté reunionové období mezi roky 2003 a 2007), a nebo zda-li vůbec budou pokračovat, protože rovněž Eddie Van Halen svedl krátce před těmito událostmi (zhruba někdy na přelomu století) svůj osobní boj s rakovinou. Naštěstí úspěšný. „Trojka“ tak zůstala na čtrnáct let jejich posledním studiovým albem, na které až letos v únoru navázali novinkou „A Different Kind Of Truth“ s logickou účastí Davida Lee Rotha.

(7/10)