David Kiblerů je prostě nepoučitelný. Po úmrtí bubeníka a rozpačitém tápání mezí trapností a snahou o vtip na The Age Of Clitoral Decay jsou tady Lividity s oživenou sestavou – a zřejmě se svým doposud nejlepším počinem od doby dema Rejoice In Morbidity. Že je novinka stále dostatečně „oplzlá“ zjistíte hned v úvodu, kdy zazní jedno z obligátních inter. Je jich tentokrát možná o něco méně, ale milovníku Fetish For The Sick se jistě rozzáří tvář, když uslyší věci jako Second Cumming ( Pussy Lover part II), Snack Size Tits, Anal Autopsy, Coated With My Semen a nebo ligové hlášky před čtyřkou A Womans Place Is On My Face…

David Kiblerů se prostě nezměnil. Změnila se ovšem zvuková kvalita nahrávky, a to tak, že vzestupně. Jinak hudba Lividity opět není ničím výjimečným. Je to prostě upřímně a s nadšením zahraný, avšak nijak komplikovaný nebo na originalitu si hrající death/grind. Lividity jsou především zábava. Je tomu tak pro ansámbl samotný a mělo by to tak být i pro jejich příznivce. Koneckonců všech devět kousků šlape kupředu vesele a s nevtíravou přímočarostí. Pánové Dave a Matt tradičně kombinují své skřeky, kytary jsou možná jednodušší a víc old school než dřív (ale lépe zahrané) a sympaticky odkopané, avšak nikterak zběsile kupředu se ženoucí bicí jednoduše fungují. Jinak ovšem nic nového od Lividity nečekejte. Snad jenom to, že když je to potřeba, umějí pánové i vhodně a chytlavě zpomalit a dát si trošku „voraz“… ono to pak zní i trochu víc staroškolsky, ale především přehledněji. Milovníky Fetish For The Sick jistě potěší i obal od stejného autora, který je stejně přiblblý jako ten starý. Inu co naplat – nic nového nečekejte. Přesto je ale …´til Only The Sick Remain upřímná deska, a to je nakonec hlavní deviza Lividity.