OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Výkladní skříň melodického deathmetalu severského střihu, plná položek jako DARK TRANQUILLITY, IN FLAMES či AT THE GATES, je již od dob počátků své existence natolik lákavou a nepřehlédnutelnou studnicí metalové inspirace, že se prakticky neustále stává biblí nastupujících generací praktických krotitelů smrtícího kovu. Ono se ani není co divit, vždyť typické rysy stylu, tedy důrazná melodika a k ní v protipólu i ten možná nejdrsnějším způsob, jak provozovat něco tak křehkého, jako je hudba samotná, už jen z podstaty věci musí podněcovat autorskou fantazii velmi výrazným způsobem.
Po stále ještě čerstvé reakci na tohle konstatování v tuzemských luzích a hájích (z logiky věci) není třeba nijak složitě pátrat, neboť se na svém debutním albu „(In)humanity“ z října loňského roku představuje sama, patřičně sebevědomá a bez uzardění v tváři. Jinak bych to ostatně ani u následníků göteborgské melodiky nečekal. Výhodou varnsdorfských SECRET OF DARKNESS však je, že k takovému postoji mají plné právo. Album, které lišácky váhá nad tím, zda se jmenovat „Lidskost“ nebo „Nelidskost“, má totiž všechny atributy důstojného uchopení matérie, jež má své největší evoluční okamžiky dávno za sebou, a nabízí proto prostor jen pro ty, kdo i v takovém případě mají co říci.
A že SECRET OF DARKNESS mají, o tom není sporu, troufám si tvrdit. Od úvodního intra „The World (Origin)“, uhrančivě předkreslujícího následující události, až po závěrečný bonus „Katharsis“ jsou ve svém zasněženém death metalu pevní jako skála a neustoupí ani o krok, snad s výjimkou četných okamžiků, kdy jim v důsledku melancholicky přítulné melodie přímo uprostřed dlaně přistane pomyslná sněhová vločka a oni na okamžik zaváhají, zda ji rozpustit okamžitým sevřením ruky v pěst či ne. A to je přesně ten atribut, podle kterého by měl posluchač rozpoznat kvality melodického deathmetalového tělesa. Profrčí-li kolem vás rychlostí horského orkánu, po němž nezbude nic než katastrofa v lesním porostu a jakýsi neurčitý dojem, že „to bylo skutečně velké“, pak zřejmě mnoho šikovnosti nepobral. Ale začnou-li vám mozkové závity po tomtéž orkánu před očima vykreslovat scény podobné té se sněhovou vločkou, kterou jsem před chvílí popisoval, je nad slunce jasné, že tady jde o mnoho více.
Povedenou stránku věci jen dokreslují sice nijak převratné, ovšem o to decentnější anglické texty, beroucí si na paškál tradiční metalové téma - špatnosti tohoto světa, temnotu a s tím spojené nejrůznější úvahy, a stranou pozitivního obrázku o „(In)humanity“ nezůstává ani grafické zpracování alba a jeho bookletu, přesně doplňující vizi o tom, kdo to vlastně jsou, ti SECRET OF DARKNESS. Z mého pohledu je to myslím už naprosto jasné: jedno z nejpříjemnějších domácích překvapení roku 2011.
Velmi povedená sondáž do současných možností göteborgského odkazu.
8 / 10
1. The World (Origin)
2. The Sovereign
3. Smell Of Lies
4. Destroyed Illusions
5. Voices Of "Truth"
6. On The Other Side
7. No Night, No Day
8. Desolated Dreams
9. Self Insurrection
10. Katharsis (bonus)
(In)humanity (2011)
... And The Dark Begins (EP) (2008)
Zní to jako demo.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.