OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A máme to tady. Co? No domácí nahrávku roku 2012. Hele a to nevíš, že DIVE už nehrají? Že to zapíchli? No a? MASTER´S HAMMER taky nehrají a jen vydávají. Má to jen jeden rozdíl. U MASTER´S HAMMER tak nějak všichni tušíme proč. A ví to i oni. Jejich současný živý koncert by nestál za moc. DIVE by ale s tímto materiálem dokázali rozsekat českou scénu na malé třísky. Jejich tvorba, zachycená na této kolekci, se ještě více po kytarové stránce nahnula k EPHEL DUATH v období mezi „The Painter´s Palette“ a „Pain Necessary To Know“, ale díky rytmice a specifickému vokálnímu projevu si stále uchovávají silnou auru autenticity.
„Jak dlouho chceš ještě sám sobě lhát?
Nemáš co ztratit a nemáš už ani co dát!!!“
Na instrumentální stránce věci shledávám naprosto geniálním, jakým způsobem se houpe dynamika. Od zahuštěných špinavých riffovaček až k jazzově vzdušným kompozicím, které si tentokrát usurpují nezvykle mnoho prostoru. Ačkoliv jde často o naprosto propastně rozdílné fragmenty, DIVE je dokáží zdrátovat s grácií, kterou dle mého nemá na domácí scéně žádný jiný subjekt. I ty nejostřejší žánrové kotrmelce v jejich podání zní přirozeně a tak nějak samozřejmě.
Poměrně hodně prostoru je věnováno ryze instrumentálním plochám a ačkoliv jde dle mého spíše o situaci, kdy ke konci již nebyla uvnitř kapely motivace tvořit nové texty, nejedná se o žádnou nouzi. Instrumentální forma mnohým zákoutím této derniéry sluší a vlastně ani pro plnost a barevnost aranží nemáte čas se soustředit na fakt, že častěji chybí zpěv. Ten však, pokud tam je, se stává jedním z hlavních tahounů alba. Hlavní roli v něm více než kdykoliv dříve hraje maniakální projev zpěváka Dády, který velmi často přeskakuje od zpěvu k teatrálně vypjatým scénám, po kterých pod přehrávačem zůstávají skvrny potu, žluče, krve i žaludečních šťáv. Texty jsou tentokrát, zdá se, mnohem osobnější. Jakoby nám někdo umožnil nahlédnout do osobního pekla sociálních interakcí, vnitřních prožitků, hroutících se ideálů i martyria končících vztahů.
I zvukově je nahrávka dobroušená k dokonalosti a nemyslím si, že by to bylo něco jednoduchého, vzhledem k žánrové pestrosti. Občas je základ kytara, basa, bicí lehce dobarven například hamondkami, štěbetáním ptáčků nebo sborem, ale i bez těchto příkras by skladby jako celek fungovaly stoprocentně. Instrumentální základ se dá poslouchat bez problémů samostatně a nádherně tak vynikne to, s jakým talentem a přístupem jsou skladby vystavěny. Pokud do něj navíc vpluje zpěv, neuvěřitelným způsobem to navíc bonusově nakopne.
Konce a vlastně i laxního přístupu této kapely je obrovská škoda. Nebudu na závěr přát tradiční odpočinek v pokoji, neboť by to nebylo upřímné. Vroucně si přeji exhumaci této mrtvoly.
„Beztak už stejně všichni směřujem do pekla
Snad by ses nelekla
Samas to řekla
Tak teď nebuď vzteklá
Svíčka se roztekla, světlo šlo spát
Tak ať se stane to, co musí se stát“
všechen materiál od DIVE dostupný na preapo.cz
Domácí deska roku. In memoriam.
9 / 10
1. Past
2. Propast
3. Propust
4. Nämä-Nui
5. Na pokraji smíření
6. Prepost
7. A po
Vydáno: 2012
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 31:55
Produkce: Dive
Studio: Ex-Avik, PyHa
Fantastické. Velká škoda, že to kapela po vydání zabalila.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.