Byl to další slunečný den, jarem provoněný, optimismem naplněný. Jeden z těch, který by prožít doma zavřený v pokoji, či prosedět v prohuleném pajzlu, bylo radikálním důvodem k nafackování. Tím spíše, když se do hlavního města sousedního Slovenska měla po dlouhých letech přijet ukázat legenda, kterou i mnohem slavnější kolegové z DREAM THEATER označují za svůj největší inspirační zdroj a co si budeme nalhávat, právě ten byl jejich hlavním klíčem k úspěchu. Uvažte, jak by asi zněly „Images And Words“ či „Awake“, kdyby pár let před nimi nestvořili američtí progresivní pionýři FATES WARNING vysoce ceněnou desku „Parallels“? A jsme doma.

Když předkapela stojí... za medvídka?

Tradiční úkol zahřát publikum, spadl do klína slovenskému úkazu SNOVONNE, který se mi do sobotního večera nějakým prazvláštním způsobem vyhýbal a doufám, že se po odšmrdlané třičtvrtěhodince zase několik let nepotkáme. Gothic rockový paskvil, mísící v sobě žánrové klišé s drobátkem elektroniky a popu, poskládaný do nefunkčního celku, korunující zpěvaččinou vokální prací příjemnou asi jako kuřinec na botě, pro ten večer stylizované do role ublížené(?) nevěsty, na mě pozitivní dojem rozhodně neudělal a dle reakcí, které byly chladnější než řeka Morava na svatého Jána, nejenom na mě. Dokonce ani plyšový medvídek opřený o bicmenův kopák to kolosální fiasko nezvrátil.

Když FATES WARNING, tak pro všechny...

Naopak FATES WARNING byli přivítáni s vřelostí, byť jich vítalo odhadem jen okolo 150 hlav. Smutná to skutečnost při kvalitách a vzácnosti příjezdu takto významné skvadry. Ta však naštěstí pražádné známky zklamání z mizerné účasti nedávala najevo a za zvuku legendární introdukce „Disconnected Part I“ a navazující „One“ odstartovala téměř dvouhodinovou melu kytarových nájezdů, zpěvných refrénů a rytmických vychytávek. Zvuk sice zpočátku maličko diskriminoval kytary, ale nejpozději od třetí části nepřekonatelné „A Pleasant Shade Of Gray“ dostal ten správný tvar a říz. Mým osobním zbožným přáním bylo slyšet právě tuto desku vcelku, jako to kapela předvedla na výborného živáku „Still Life“, ta však zaujala konvenčnější stanovisko. Ze jmenovaného milníku odezněla už jen „Part XI“ a místo udržování koncepčních pravidel spravedlivě rozmístila setlist mezi všechny počiny nazpívané Rayem Alderem.

Důležité jsou uvěřitelné emoce a pokora...

Sledovat tohoto zpěváka s velkým „Z“ bylo jako sledovat film, jehož zfilmování je věrnější než přátelství Pata a Mata. Skutečně, Rayův prožitek a nasazení bylo tak neuvěřitelně uvěřitelné, že vyčítat mu občasnou faleš či nevyzpívání refrénu grandiózní „The Eleventh Hour“ by bylo úzkoprsé. Při důkladném monitoringu jeho gest a celkového vystupování mi došlo, jak moc je pro fanouška důležitá upřímnost. Představme si dvě různé situace. Na jednom vystoupení půl roku zpět vidíte primadonu v bílém nátělníku, stojící na nějakém podivném kulisním ambonu. Z něj deklaruje text, kterému v dané chvíli vůbec nevěříte, neboť takto při domácím poslechu vaší imaginací vytvořený hrdina, jehož hlas se line z reproduktorů, rozhodně nevypadá. Živě pak může podat všeobecně jistější a lepší pěvecký výkon, pocity extáze ovšem zažijete paradoxně jen tehdy, když zavřete obě oči.

Místo něj tu ale stojí Ray Adler bojující se svými démony. Co na tom, že některé tóny neumístí na své místo či že v některých obtížných hlasových polohách působí spoutaně, když ke svému hereckému koncertu a strhující show nepotřebuje žádné kulisy. Nepotřebuje takřka nic. K vytvoření neutěšené atmosféry zmaru mu stačí jen tóny Matheosovi kytary a dráždící rytmika. Právě naprostá skromnost a jakási „antihvězdnost“ sálající z členů FATES WARNING byla tím malým bonusem, který hřál, když od mrazu tuhla záda.

Pokud máte nastudovanou diskografii FATES WARNING, těžko vás překvapí, proč právě skladby z průlomové „Parallels“ sklízely ty nejzaslouženější ovace. Při chytlavosti jmenované desky se není čemu divit. Ostatně, kdo by si z fanoušků s chutí nezapěl léty prověřené hity „Point Of View“ či přídavkovou „Eye To Eye“, že? K absolutní spokojenosti pak jen chyběla rozlučovací „We Only Say Goodbye“, ale to bylo jen malé subjektivní přání, které bylo vykoupeno srdcovkou z největších „Another Perfect Day“, která jakoby se stala mottem celého dne. Dne, který se i díky absenci dlouhých proslovů, zbytečných ohraných klišé (žádné „everybody hands up“) a humpoláckých výrazů (fanoušci FATES WARNING nejsou žádní „motherfuckers“) stal perfektním.

Setlist: „Disconnected, Part 1“, „One“, Life In Still Water“, „A Pleasant Shade Of Gray, Part III“, „Outside Looking In“, „Down To The Wire“, „Heal Me“, „Still Remains“, „Another Perfect Day“, „The Ivory Gate Of Dreams: IV. Quietus“, „A Pleasant Shade Of Gray, Part XI“, „The Eleventh Hour“, „Point Of View“, „Through Different Eyes“, „Monument“

Fotky: ilustrační