Známou hispánskou dvojici kudrnáčů snad dnes není třeba nikomu sáhodlouze představovat. THE MARS VOLTA patří bezesporu k nejvýraznějším zjevům na poli americké rockové hudby uplynulé dekády. Pokud znáte jakoukoliv z jejich předešlých pěti nahrávek, víte o nich prakticky všechno, je jedno, že některá se jim povedla o něco více, jiná zas méně, to základní - nabubřelá antisebereflexivní oslava soundu sedmdesátých let, plná všemožných jazzových šmodrchanců a rockové přepjatosti - pojí beztak všechny.

Již desátou sezónu fungují Omar Rodriguez-Lopez a Cedric Zavala ve svém surreálním světě, kde si kuchtí vlastní umělecké vize stran veškerého dění a právě v těchto dnech vycházející šestá řadová deska „Noctourniquet“ potvrzuje, že ani letos nehodlají svoje zabydlené místečko vyklízet a zůstávají stále nezaměnitelným originálem. Přesto si myslím, že je novinka v několika věcech odlišná od jejich předešlé tvorby.

Tak za prvé, jde o první nahrávku bez účasti dlouholetého klávesáka Issiaha Owense a do studia nebyl přizván ani již tradiční host - John Frusciante. Za druhé, letošní skladby se nerozvalují do bohapustých čtvrthodinových délek a nepřekypují bezútěšně nekonečnými jamy, šmodrchanci a nejrůznějšími samoúčelnými bublaninami - tedy souboji mezi brebentící kytarou Omara Rodrigueze-Lopeze a jazzovými exhibicemi odešlého klávesáka, což je ostatně z mého pohledu jen a pouze k dobru věci.

Třetí rozdíl vidím v tom, že se hlavně Omar letos poprvé hodně mírní a maká ve prospěch písniček. Stejně tak nováček u kláves rezignoval na snahu ukázat co všechno dovede. Synťáky totiž letos poprvé fungují spíše jenom jako dokreslovače celkového soundu a vytvářejí zde různé moderní ruchy, loopy a podkresy, prostě jakési abstraktní křoví fungující jako bytelný podklad. To základní je v kvalitě písní samotných a jejich ústředních melodiích a já říkám - Pán bůh zaplať! Skladby sice vyznívají komorněji, ale není to vůbec na škodu. Výrazné momenty totiž ještě více vyniknou. Zpěv Cedrica Zavaly se stále zlepšuje a vysekanější podoba nových skladeb mu dává více prostoru pro vyniknutí.

„Noctourniquet“ není albem na první poslech, ale která deska THE MARS VOLTA vlastně je, že? Jde o album postavené na konceptu inspirovaném dětskou staroanglickou říkankou o Salomonu Grundym, smíšlenou postavičkou žijící pouze jeden týden, přičemž každý den věnující jedné významné kapitole lidského života. Rozebírat nesouvislé a dadaisticky střižené koncepty THE MARS VOLTA byl ostatně vždycky nadlidský úkol, který zde ani já nepodstoupím, ale věřte, že v tom letošním se do příběhu začnou ještě přimotávat určité prvky starořecké mytologie.

Přesto všechno považuji novinku za zřejmě nejpřístupnější a nejchytlavější nahrávku v jejich dosavadní kariéře. Většina songů sice na první poslech budí dojem určité ospalosti, což ještě podtrhne Cedricovo psychedelického sténání na pozadí široké palety podivuhodných zvuků (ty novinku doslova okupují a v mnoha případech zcela nahrazují jak kytaru tak klávesy), počínaje jakýmsi elektronickým vrzáním („Emptry Vessels Make The Loudest Sound“) až po užití celé řady samplů („Imago“) a exotických nástrojů („Lapochka“).

Nejdůležitější je však skutečnost, že „Noctourniquet“ nabízí celou řadu opravdu výtečných skladeb bez toho, aby šokoval exhibicemi známými z minulosti THE MARS VOLTA. Ať už jde o nádherné komorní jemnůstky typu gradující „Aegis“ nebo melancholického triumvirátu  „Imago“, „Trinkets Pale Of Moon“ nebo „Vedamalady“, atmosférických mistrovských děl navozujících doslova husí kůži - „Empty Vessels Make The Loudest Sound“ a „In Absentia“ (zřejmě vrchol alba, tahle skladba nás vyloženě zavádí do jakéhosi království ozvěn), beroucích nás na výlet do pohádkových říší kamsi za Alenčino kouzelné zrcadlo. Je zde i překvapivě dřevní singl „The Malkin Jewel“ připomínající tvorbu Jacka Whitea deformovaného odkazy na RADIOHEAD a  pak přeci jen tři neurotičtější skladby, které se díky své struktuře nejvíce blíží staré tvorbě THE MARS VOLTA – „The Whip Hand“, „Dyslexia“ a „Molochwalker“.

Co závěrem říct? Určitě jedna z nejlepších nahrávek od THE MARS VOLTA, kteří se sice znovu drží svého nezaměnitelného výrazu, avšak při důkladnějším zkoumání okamžitě zjišťujete, že se toho změnilo celkem dost. Kapela totiž výsledku dosahuje naprosto odlišnými způsoby – tj. samoúčelné kytarové a klávesové jamy nahrazuje bohatou paletou umělých zvuků, kterými akorát podporuje ten nejsilnější písničkový formát za celou svou dosavadní kariéru. Plný počet.