Bez Uda po mnoha letech nečinosti znovusjednocená legenda germánského heavy metalu - díl druhý. Je třeba říct, že po vynikající krvavé flákotě, jakou představovalo návratové album „Blood Of The Nations“ z roku 2010, byla očekávání poměrně vysoká. Novinka přichází téměř dva roky po této znamenité jízdě a tlak, který byl v tomto období na kapelu nakládán, bohužel nepřispěl k tomu, aby i druhé album s Markem Tornillem u mikrofonu ťalo do živého. Mám pocit a můj názor je takový, že „Stalingrad“ pouze přehrává základní atributy charakterizující tvorbu ACCEPT a hraje ve všech směrech na jistotu.

Letos se rovněž ukazuje, jak dalece může být hudba vyšlechtěna producentským zásahem. Když poslouchám ty banální několikaminutové a stále se opakující kytarové laufy, které jsou ještě ke všemu natahovány samoúčelným sólováním, občasně obohacené nějakým fórkem, jako třeba částí sovětské hymny, která se nachází v titulní skladbě, tak je mi jasné, že Andy Sneap patří k těm, kteří by dokázali vysekat z hovna bič. Stejně tak se to týká skladeb „Hellfire“ a „The Galley“, které (na to že neoplývají zas až tak dechberoucími nápady) jsou zde bohorovně roztáhnuty do sedmiminutové délky.

„Stalingrad“ není vyloženě špatná deska. ACCEPT se pevně drží svého zajetého stylu. Občas předhodí solidní skladbu – potěší rychlý úvod „Hung, Drawn And Quartered“, heroická „Against The World“ nebo již výše zmíněný titulní song „Stalingrad“, který však do zblbnutí natahuje tklivá kytarová vyhrávka. Občas nalezneme dokonce vynikající skladbu – skvělý chór „Shadow Soldiers“ vystavený po vzoru alba „Russian Roullette“ a občas třeba jen moment – dramatická prostřední část u „The Galley“. Celkově mi však přijde, že ten zvířecký zápal a drive, který v sobě mělo dva roky staré návratové dílo „Blood Of The Nations“, letos již tak velký není. Lépe řečeno, ACCEPT se nepodařilo přijít s tak výživným a nabušeným materiálem a hraje pouze na to, o čem si myslí, že fanoušci chtějí slyšet. Chybí vnitřní tah a zdravé novoty mající v sobě neotřelý nápad.

Co se týče všech zúčastněných, není novému materiálu co vytknout. Wolf Hoffmann se znovu ukazuje jako Pan kytarista navždycky ovlivněný klasikou. Jeho košaté vyhrávky a sóla nesoucí se nad riffovými laufy Hermana Franka jsou pro ACCEPT již osvědčenou značkou. Rytmika Peter Baltes/Stefan Schwarzmann znovu odvedla dobrou práci a Marku Tornillovi to zpívá stejně dobře jako u minulého alba. Musím však pochválit zejména Andyho Sneapa, který dokázal ze zdejších hodně průměrných nápadů vysekat poměrně dobře a bezproblémově poslouchatelnou nahrávku, která zas až tolik nenudí, ale rovněž ani příliš nepřekvapí, spíš tak nějak uplyne bez rozvíření emoční hladiny jakýmkoliv směrem. V diskografii ACCEPT jde o průměr – existují tam horší alba, ale i celá řada těch mnohem lepších.