Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Metal je znova v móde. Alebo už neradno premýšľať o jeho extrémnosti. V čase, keď redaktori veľkých médií nadšene počúvajú novú vlnu black metalu, starého death či thrash metalu, sa za hranicami mimoriadne darí aj sludge či stonermetalovej vetve. A sú to práve členovia HIGH ON FIRE, kto kedysi pomáhal formovať nový drevorubačský trend a kto, aspoň podľa zriedkavých vyjadrení, ovplyvnil najpopulárnejšie mená žánru: MASTODON, BARONESS a KYLESA.
V rámci návratu ku koreňom sa preto venujme HIGH ON FIRE. V roku 2012 prichádzajú Američania s novou doskou „De Vermis Mysteriis“ a žnú jednu veľkú chválu za druhou.
Prečo voliť HIGH ON FIRE
Je ťažké zorientovať sa v hustej brade podobných kapiel. Výhodou tohto tria je po novom rozmanitosť tvorby. Jeho hudbu robia záživnou výrazné nápady, zmeny tempa, ochota vsunúť spevavé pasáže, ale aj rôzne inštrumentálne finty, radostnú medzihru („Samsara“) a dobrú metalovú baladu („King Of Days“).
Hlavou budete kývať už pri prvom počúvaní. A vďaka tomu, že nosné motívy nie sú rozvarené v hrnci zohrievanom nekonečným riffovaním, zostanú v gebuli aj pri prechode od kývania hlavou k hre na vzdušnú gitaru alebo bicie.
Ale aby ste náhodou neboli uvedení do omylu: Napriek tomu, že majú HIGH ON FIRE čitateľnú hlavu a pätu, bezpečne patria ku kapelám, ktoré nič extra neriešia a idú dopredu s istotou parného valca. Už to nie je tá neandertálska živelnosť z roku 2005 ani motorheadovský zápach z úst z roku 2007. Model 2012 nemá kvôli konzervatívnosti žánru čím prekvapiť, zato tvrdé údery rozdáva s prehľadom skúseného starca.
Produkcia dokáže divy
Na predošlej štúdiovke si HIGH ON FIRE vyskúšali spoluprácu s Gregom Fidelmanom, (niekdajším) zvukárom a producentom rôznych veličín od METALLICY, cez SLAYER až po RED HOT CHILI PEPPERS a Johnnyho Casha. Celkom predvídateľne, Fidelman otupil nástrojové ostrie kapely a vytiahol do popredia spev. Výsledok znel trochu rozpačito.
Američania sa našťastie poučili. Novinku si vzal pod palec Kurt Ballou z CONVERGE. A nikto nerozumie HIGH ON FIRE lepšie než on. Známemu gitaristovi a vyťažovanému producentovi sa podarilo zachytiť divoké pnutie vo vnútri skupiny, majúce iba kúsok k pódiovej tvrdosti a bláznivosti, a zanechať pritom materiál dostatočne presvetlený. Ideálny kompromis medzi potrebou agresívne hobľovať a zároveň osloviť aj širšie publikum.
Verdikt je preto jednoduchý. Ak ešte nie ste unavení trendom zarastených chlapov vo flanelových košeliach, novinka HIGH ON FIRE je jasný tip. A možno vás osloví, aj keď ste sa už začali topiť v tom tekutom piesku. Opradená podivným konceptom o Ježišovom dvojčati, ktoré cestuje v čase (sic!), tvorí zatiaľ tohtoročný vrchol na poli neohrabanej chytľavej hudby.
1. Serums Of Liao
2. Bloody Knuckle
3. Fertile Green
4. Madness Of An Architect
5. Samsara
6. Spiritual Rites
7. King Of Days
8. De Vermis Mysteriis
9. Romulus And Remus
10. Warhorn
Môj prvý stret s ukričanými drevorubačmi. Je pol šiestej ráno, noc bola náročná a ja som práve so strašnou opicou nadobudol vedomie v cudzom byte, netušiac, ako som sa tam dostal. Príšerné sucho v ústach, hlava duní, že by som si ju najradšej odstrelil. Vábivá gitarová „špina“ dva mesiace nepovysávanej izby, primitívne, no úderné bicie a k tomu ten „prechlastaný“ vokál. Muzika, ktorá otvára dvere hlavou a čistí závity od všetkého toho „umenia“, na ktoré sa človek občas príliš upína.
16. listopadu 2012
Subeer
8,5 / 10
„De Vermis Mysteriis” mohu po dlouhém, nenásilném prohledávání prohlásit nejlepším zásekem v téměř patnáctileté historii Oaklanďanů HIGH ON FIRE.
Jedním z hlavních důvodů je vyspělost – hudební dospělost, dotaženost materiálu, které shodně scházely pětici předchůdců.
Ano, vždy se jednalo o příhodné „energetické kapsilky pro řidiče” s pořádnou „motorheavyhead“ náplní, ale i poměrně vlastním ksichtem.
„De Vermis Mysteriis” tohle vše nabízí znovu, oproti minulosti je tu cítit nadhled, jakési ovládnutí směsi všech tvůrčích pudů, chválihodných pudů, ústící v pořádnou dávku heavy muziky, která se chce poslouchat sama.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.