Ačkoliv by si recenzent měl zachovat jistý odstup a nadhled, tak v případě UNSANE podobného stavu nemohu dosáhnout ani kdybych se snažil sebevíce a, na rovinu, já se přemáhat vůbec nechci. Myslím, že každý má nějaké ty „své“ kapely, které jednoduše učarují a jsou nekriticky hýčkány už jenom kvůli tomu, že jsou.

V téměř pětadvacetileté historii je „Wreck“, mající opět jak jinak než výmluvný obal, sedmou řadovou deskou. Trojice Spencer, Curran, Signorelli spolu funguje už osmnáct roků a i letos znovu transformuje stinné stránky lidské existence do charakteristických noiserockových hudebních vizí a to znovu způsobem, jenž představuje klystýr na frustrace, deprese a splín. Jinými slovy, poslech newyorského tria zůstává i nadále bolestivý a očistný zároveň.

Již předchozí vynikající album „Visqueen” znamenalo jistý druh zvolnění tolik příznačného a nezaměnitelného nervního a nepříliš komplikovaného rock-coreového ladění tria. V tomto směru se více méně ubírá i současné desatero. Již první řízný políček „Rat“ jasně deklaruje, že nebude scházet dominující a hodně podladěná Curranova basa, nemocně vazbící Spencerova oprýskaná šestistrunka, jeho zběsilý vokální průchod a hutná gradační kapacita Signorelliho bicí artilerie. Druhá skladba „Decay“, až s bluesovým nádechem, znamená právě ono avizované utažení kohoutků vybíjených pocitů zmaru. Na stejném tempu jsou tyto navíc umocňovány foukací harmonikou hned v dalším úzkostlivém žalozpěvu „No Chance“. Sklíčenost je všudypřítomná a neuniknete hlavně díky tomu, že zde cítíte vycházet obrovskou drtící energii a zápal pro šíření podobného druhu návykové kakofonie.

Čtveřice kompozic „Pigeon“ s klasicky perfektně provazbeným houpavým rifem, „Metropolis“ s intenzivně nespoutanými rytmickými hrátkami, „Ghost“ s totálním sebedestrukčním pohnutkem a konečně „Roach“, kombinující tyto tři uvedená poznávací znamení, jsou typickými produkty Američanů, které vás odvážou natolik, že smyslů ztraceni nemáte zábran naskočit na bublající páru rukou mosh-pitu nebo si někde blízko, bez pocitu studu, běsivě projíždět air-guitar a přitom protáčet hlavičkou dle poslední edice příručky headbangingu.

„Wreck“ je však především nejen velmi šikovně naaranžován tak, aby nepovolil ze své naléhavosti a napětí, ale, na poměry tria, za ta léta vůbec nejrozmanitěji skladatelsky ošetřen, a to i přes očekávanou přítomnost dříve slyšených postupů. Největším důkazem je sludge valivá, pomalu rozvíjená, přes šest minut trvající baladická rána z milosti „Stuck“. Rádiové ambice sice mít může mít pouze malé, ale ve zdejším konceptu zvládá svojí roli nadmíru zdařile. Zajímavým zpestřením je na poslední pozici nervní soustavu značně popuzující předělávka „Ha Ha Ha“ od sanfranciských punkáčů FLIPPER.

UNSANE a „Wreck“.
Jsou opět volným pádem se vším všudy.
Injekcí adrenalinu do blbých nálad.
Bolestí a vzpruhou zároveň.