Mezera zde zívající mezi recenzemi debutu „Forbidden Evil“ a posledního comebackového alba „Omega Wave“ thrash metalistů FORBIDDEN mi zkrátka nedala spát, a tak se v rámci volně pokračujícího cyklu pořadů „Metalopolis-Nostalgie“ pokusím zdokumentovat zbývající tři řadovky a především vzpomenout význam poněkud nedoceněných desek „Distortion“ a „Green“. Začít však musím chronologicky správně.

„Twisted Into Form” (1990)

Početí druhé řadovky přichází v době, kdy vlajkové lodě thrashové flotily začínají pomalu do plachet nabírat vítr z dalších žánrů, mírní zběsilost prapůvodní podstaty a de facto by se dalo říci, že začínají skladatelsky rozvážnět. Schválně si sami osvěžte emise ostatních žánrových souputníků v tomto období. Každopádně při poslechu „Twisted Into Form” vám musí být jasné, že FORBIDDEN byli i nadále spíše lačni po čistokrevném thrashingu, o čemž svědčí několik pumelenic v podobě „Infinite”, „Out of Body (Out Of Mind)", titulní skladby s výrazným (ne prvním ani posledním) „zhalfordovatěním” vokálu Russe Andersona nebo především přesné rány na solar „Step By Step”, kde vedle ostatních (např. „R.I.P.“) exceluje jedna z bubenických ikon Paul Bostaph. Určitě se však nedá hovořit pouze o zdánlivém pokračovaní ve směru, jež nastolila poměrně úspěšná a uznávaná prvotina v klasickém old-school střihu. Co nelze opomenout je skladatelský přínos kytarového novice Tima Calverta, střídajícího Glena Alvelaise. Tim se hned podílí na osmi z devíti válů a zejména pak „Tossed Away“ velmi zavání jeho dalším přístavem, k němuž dopluje za devět let - seattleskými NEVERMORE. Každopádně i poslední skladba „ One Foot In Hell“ nesoucí podpisy pouze Craiga Locicera a Paula Bostapha svědčí o tom, že se sanfrancisští společně nechtěli spokojit s omezenými možnostmi jedné hudební ohrádky. „Twisted Into Form” zvláště charakterizuje hutnější, košatější melodika a valivější zvuk než tomu bylo u „Forbidden Evil“, jehož kvality z mého pohledu přinejmenším vyrovnává. Konečně o jeho významu cosi říkají i dvě reedice Century Media z roků 1998 a 2008, navíc doplněné povedenými live bonusy.

8/10

Při pokračovaní opět nelze nezmínit všeobecnou náladu a náklonnost thrashových těles k experimentům a myslím, že lze bez obav říci, že v dekádě 1990-2000 nebylo kapely, jež by nepřičichla k nějakému tomu skladatelskému osvěžení. Ať už to byla rozhodnutí znít agresivněji, čemuž dopomáhal i mocný nárůst obliby hardcoru, industriálu, pochopení pro různé netradiční, například etno, prvky  a to vše spojené s dosti velkou otevřeností MTV nebo na druhé straně útoky na rádia s rockovější vizáží. Dovoluji si tvrdit, že právě tyto fůze zapříčinily nejen větší všeobecnou oblibu tvrdších hudebních odrůd, ale znamenaly i její větší komercionalizaci, kde se však také vybírá dle toho co se bude propagovat a líbit.

FORBIDDEN měli v tomto období o podobě své muziky jasno a buďme rádi, že jí dokázali přenést do dalších dvou desek, které možná úplně nesedly do doby svého vzniku, ale o to větší si zaslouží uznání ve srovnání s albumy vycházejícími o deset a více let později.

„Distortion“ (1994)

K uvedení úplně stačí začít od konce hodinu trvajícího opusu a zmínit jedenáctiminutový cover „21st Century Schizoid Man”, známý to vál anglických průkopníků prog-rocku KING CRIMSON. Rozpoložení kapely, ze které ke SLAYER v roce 1992 odešel Paul Bostaph, se svého času snad už ani nedalo korektně nazývat thrashmetalovým. Pětice, doplněná vynikajícím technikem na bící stoličce Stevem Jacobsem, vzala svojí přeměnu dosti radikálně. „Distortion“ je totiž celé prohnané na středním až pomalém tempu s velkým důrazem na nahuštěnost a sekanost velmi nízko laděných a občas dosti zkreslených kytar. Přestože o zajímavé kytarové výměny („No Reason“ s pěknými vstupy klasické kytary) anebo svojsky pojaté sólování rozhodně nouze není a společně s rozvážnou, až progovou rytmikou, tvoří nosnou osu alba, jemuž ale oproti předchůdci schází jakákoliv přímočařejší melodika. Na druhou stranu jsou některé skladby jako „Rape“, nebo „Feed The Hand“ schopny posluchače pořádně rozhoupat. Velkou proměnou prošel i Andersonův zde hodně dominantní vokál. Občas malinko prohnaný přes decentní efekt nebo jenom silově štěkající text („Distortion“), nadále už nepokoušeje fistulové výšky. A podobně jako je laděna doprovodná mašina i hlas holduje temnému a mechanickému projevu, jenž je občas i zajímavě podkreslen („Undertaker“). S jistou dávkou tolerance by se dalo hovořit o koketování s táhlými postupy ranných BLACK SABBATH, kterým byl vdechnut řízný duch devadesátkové hudební agrese („Minds “I““). Pokud nepočítám zmiňovanou poslední předělávku, jež se však ke zbytku materiálu výborně hodí, tak se zbylých devět skladeb vyznačuje vzácnou vyrovnaností, která sice nenabízí žádné lehce zapamatovatelné pasáže, postupy nebo rify, zato, jedince ochotného naslouchat svým složitějším provedením a skličující až doomovou atmosférou přímo magnetizuje.

Kapela tímto počinem velmi odvážně vyzvala jak své fanoušky, tak hudební vydavatelství. „Distortion“ bylo totiž během čtyř let vydané třemi různými labely (Gun Records, Massacre Records, Fierce Records) s třemi různými grafikami, z nichž tu, kterou zde předkládám považuji za jednu nejpovedenějších, co jsem kdy v tomto ranku vůbec měl možnost vidět. I tato zajímavost vypovídá o nejistém stavu hudebního průmyslu oněch časů, kdy ne všechny sázky vydavatelů na netradičně pojatou tvrdou muziku nutně znamenaly široké pochopení a úspěch.

9,5/10

„Green“ (1996)

Na tomto albu kvintet upustil od valivé tísnivosti předchůdce a výrazně přidal na čitelnosti a rychlosti. Nicméně i nadále zůstává ve velké míře efekty provázená kytarová trhavost, jež je ještě více sycena hardcorovým palivem. Celkové vyznění je i díky špičkové dynamice přímočařejší, srozumitelnější a příjemci umožňuje i lepší orientaci. Dovolím si tvrdit, že se „Green“ honosí několika velmi návykovými hitovkami. Ať už se bavím o pětici úvodních skladeb, z niž „What Is The Last Time?“ plní funkci nažhavovacího intra. Titulní skladbu ozdobí nejen výborná kytarová sólíčka (další jsou „Kanaworms“), ale hlavně profesorská palba Steve Jacobse za bicí soupravou, jehož výkon se zde nedá označit jinak než maniakálním a to dokazuje i následující kobercový nálet „Phat“. V psycho odpalovačkách „Turns To Rage“, stejně tak „Face Down Heroes“ Anderson ještě více objevuje kouzlo vokálních efektů (znovu na střídmém nerušivém stupni), přičemž obě vykazují až industriální symptomy i kvůli jemně pokreslujícím samplům. Rozmanitosti přispívají svištící a svérázně pojaté punkovky „Over The Mirror“ (s policejní píšťalkou) a „Nonecent$“. Naopak „Blank“ se znovu citlivě začleněnou španělkou dává připomenout střední tempa předchůdce, podobně jako poslední líbivá houpačka „Focus“. Obě skvěle gradují masivní desítku celého setlistu. Se svojí čtyřicetiminutovou stopáží album disponuje velkou dávkou strhující energie, kde je malinkou vadou na kráse finální zařazení ztracené a připitomělé skladby, tehdy moderní to záležitosti, jež se však dá bez větších nervů přeskočit. Speciálně u „Green“ si dovolím maximálně tvrdit, že se jedná o nadmíru nadčasovou kolekci, včetně zajímavého provedení obalu výstižně dokreslujícího textové poselství, jenž by možná sklidila mnohem větší ovace, pokud by vyšla spíše v těchto dnech než před šestnácti lety.

10 / 10

Jak už bylo v úvodu zmiňováno, FORBIDDEN vydali s ohledem na jejich hudební historii, a z mého pohledu, skladatelsky nesmělou, avšak příjemně se poslouchající comebackovou desku „Omega Wave“. Jenom čas ukáže, zda-li jejich další tvůrčí ambice budou větší než před dvěma lety... a věřme, že budou.