LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Problémy s Acem narostly v průběhu roku 1982 do takové míry, že nebylo možné s ním nadále počítat pro potřeby kapely. Navíc předchozími prodejními neúspěchy stále dezorientovaní KISS nějak nemohli najít svůj nový hudební směr. Nakonec se tedy rozhodli pro návrat ke své rockové podstatě, jenže s tím zásadním rozdílem, že nový materiál bude znít po všech stránkách moderně a bude náležet do právě probíhající dekády, tedy k rychle nastupující metalové vlně.
V osmdesátých letech americkou mládež beztak už nějaké vesmírné nadpřirozenosti, obludy a komiksová témata nebraly, dávala přednost životu na plný plyn a světským radovánkám všeho druhu, takže se uvažovalo i o odmaskování, na které logicky došlo o sezónu později. S tvorbou jejich prvního heavymetalového alba („Creatures Of The Night“) probíhal konkurs na Aceova následovníka. Některé kytarové party hlavních uchazečů jsou ostatně ve skladbách použitých na albu slyšet. Nakonec byl vybrán Vinnie Vincent (Vincent Cusano), který přijal masku faraóna a odjezdil s kapelou poslední evropské turné odehrané v maskách a dokonce si zahrál i na monstrózním koncertě v Riu před dvěstětisíci diváky, což byla největší návštěva KISS v jejich historii.
„Creatures Of The Night“ (1982)
Jedno z nejlepších alb KISS a energický návrat ve velkém stylu. Temné, svěží a moderně znějící glam-metalové album doslova zdrtilo valnou většinu svých předchůdců a dodnes patří k tomu nejlepšímu z celé jejich rozsáhlé sbírky. Hřmotný metalový sound a primární divokost, jaká se později objevila u kapel typu W.A.S.P., to byli znovuzrození KISS nového desetiletí. Mezi skladbami je těžké hledat slabší položku, takže ať už jde o nabušený titulní song, zlověstné „Killer“ a „Danger“, hymnické dusárny „I Love It Loud“ nebo „Rock N´Roll Hell“ (obě fantasticky odzpívané Simmonsem) nebo Paulovu baladu „I Still Love You“, kde se rovněž i on blýskne svým nejlepším pěveckým partem do té doby, vždy bylo co poslouchat. Sóla Vinnieho Vincenta jsou parádní, stejně tak nový hřmotný směr kapely svědčil Ericu Carrovi, který byl vždy mnohem více silovým, hardrockovým bubeníkem než jeho předchůdce Peter Criss. Zajímavost: na obale stále figuroval Ace Frehley, přestože již na desce neúčinkoval. KISS totiž do poslední chvíle jeho vyhození tajili.
(9/10)
„Lick It Up“ (1983)
V té době čerstvě odmaskovaná kapela ještě přitvrzuje a aktualizuje svůj zvuk. Dravý sound se nese již zcela v kontextu s tehdejší americkou glam-metalovou scénou. „Lick It Up“ je jedním z nejsilnějších alb od KISS, za což dost možná může i přispění fantastické hry Vinnieho Vincenta, kterého muselo vůdčí duo v průběhu nahrávek mírnit a upravovat jeho krkolomné party, tak, aby lépe vyhovovaly přímočařejšímu stylu KISS. Nicméně Vincent se výrazně podílel na valné většině zdejších skladeb. Na svůj rostoucí hlad po prostoru uvnitř slavné kapely však posléze doplatil předčasným ukončením spolupráce ze strany Simmonse a Stanleyho. Nicméně v případě „Lick It Up“ jde od začátku do konce o sbírku napěchovanou kvalitními songy, kdy Gene doslova perlil v divočinách typu „Not For The Innocent“, „Young And Wasted“ a „Fits Like A Glove“, a Paul naopak v hymnách jako „Exciter“ a „A Million To One“. Největšími hity se však nakonec staly titulní „Lick It Up“ a „All Hell´s Breakin´ Loose“, jež podpořila emise post-apokalypticky nastylizovaných klipů (ostatně téma „země po jaderné katastrofě“ bylo tehdy v hudební a filmové sféře velmi často používané).
(9/10)
„Animalize“ (1984)
Samotní KISS o albu „Animalize“ hovoří jako o sourozeneckém dílu předchozího „Lick It Up“, skladby však zaostávají, byť zvuk a stylizace je shodná. Vinnieho Vincenta nahradil další rychloprstý hrdina Mark St.John, který ovšem bohužel vydržel pouze sedm týdnů, protože po odehrání kytarových partů ve studiu (hned zkraje nastupujícího světového turné), onemocněl zánětem šlach, znemožňujícím mu věnovat se hudbě na vrcholné úrovni. Mark byl brzy nahrazen Brucem Kulickem, který vydržel dvanáct let. Stěžejním šlágrem alba se stala „Heaven´s On Fire“, jednoduchá a přímočará vypalovačka se stadiónovým refrénem. Dalšími skladbami, které stojí za připomenutí, jsou „I´ve Had Enough (Into The Fire)“, „Burn Bitch Burn“, „Under The Gun“ a „Thrills In The Night“, zbytek ovšem za moc nestojí.
(6,5/10)
„Asylum“ (1985)
Oproti několika předchůdcům méně kovové robustnosti a dravosti, naopak více nevázaných párty popěvků. Zhruba shodná kvalita s předchůdcem však byla udržena a tak je album rovněž složeno z několika líbivých singlů („Tears Are Falling“, „Who Wants To Be Lonely“ a „Uh! All Night“), doplněných o celou řadu skladeb průměrnějšího ražení. Ostatně jak bylo v polovině osmdesátých let zvykem i jinde, také KISS pluli na vlně načančané povrchnosti, kdy do detailů vypiplaná moderní stylizace, aktuální zvuk a melodie chytající na první signální převážily před tvorbou něčeho trvanlivého. „Asylum“ je albem, které se velmi dobře poslouchá, ale nějaký větší dlouhodobý dojem v posluchači nezanechává. Já s ním však žádný problém nemám a vždy se k němu rád vrátím. Zkrátka KISS ve víru radostných osmdesátek.
(7/10)
„Crazy Nights“ (1987)
Dílo ukuchtěné pod dozorem mistra nablýskaných pop/rockových produkcí té doby – Rona Nevisona, bylo ovlivněno celou řadou o půlgeneraci mladších vlasovitých kapel, které tehdy v USA zažívaly obrovský úspěšnostní boom, a sice prostřednictvím klipů často pouštěných na hudebních televizních stanicích. „Crazy Nights“ obsahovalo celou řadu působivým singlů, na jejichž vzniku se podílel rovněž odborník na hity Desmond Child. Titulní song „Crazy, Crazy Nights“ slavil překvapivě obrovské úspěchy i v Británii, což se KISS už celou řadu let nepovedlo. Zvuk alba byl vyšlechtěn užitím dobových syntezátorů, které jsou nejvíce slyšitelné v několika posluchačsky vstřícnějších položkách, jakými zde byly zejména balada „Reason To Live“ nebo hymny „Turn On the Night“, „My Way“ nebo „I´ll Fight Hell To Hold You“. Bruce Kulick považuje (ještě dnes) tohle album za nejlepší, jaké s KISS v osmdesátých letech nahrál, a já s ním celkem souhlasím. Jde o dílo, kde Paul Stanley podává nejlepší pěvecké výkony, a v podstatě je jeho hlavním strůjcem, kdežto Gene Simmons se drží v pozadí, díky čím dál větší zainteresovanosti ve filmovém průmyslu. Nahrávce by tudíž možná neškodilo větší přitvrzení.
(8/10)
„Smashes, Trashes And Hits“ (1988)
Výběrovka z největších šlágrů kariéry KISS, doplněná o dvě nové skladby „Let´s Put The X In Sex“ a „(You Make Me) Rock Hard“, včetně nové verze legendární balady „Beth“, zde odzpívané Ericem Carrem. Co se týče dvou nových položek, jde o velmi průměrné a obyčejné záležitosti, dělané zcela v kontextu s dobovou hudební módou a všudypřítomnými sexuálními narážkami. K oběma byly natočeny z dnešního pohledu celkem úsměvné videoklipy, ve kterých působí členové kapely (po boku dvacetiletých modelek) jako parta čtyřicetiletých, nátřásajících se strejců s černými kudrnatými vlasy. Jediným kladem nové výběrovky je skutečnost, že se neomezuje na známá čísla z namaskované éry, ale jde i po singlech z pozdějšího období napříč osmdesátými léty, takže ideální pro posluchače, kteří nejsou fanoušky KISS. Pokud však budu bodovat jen dvě nové skladby, tak to vidím na polovinu z maxima.
(5/10)
„Hot In The Shade“ (1989)
Návrat k syrovějšímu rockovému vyznění, avšak bez očekávaných a tolik potřebných želízek v ohni. Je znát, že se kapela chtěla vrátit k tvrdší poloze, ale nenašla dostatek odvahy na nové velké věci, takže deska působí jakoby bez charisma a vlastního názoru. Hodně obyčejná záležitost, u které se musím k poslechu jednou za pár let vyloženě dokopávat. Album je velmi dlouhé, dramaturgicky nezvládnuté a nekonečně se táhne, někdy lepšími, často však velmi zbytečnými momenty, takže u konce zůstáváte už jen ze zvědavosti, dozvědět se, jak to vlastně celé skončí a zda-li přijde nějaká nutná gradace. Produkce „Hot In The Shade“ rovněž nefunguje, takže jde určitě o jedno z těch horších alb KISS. Výjimkou je pouze výtečná balada „Forever“ a ještě snad pár dalších položek jako „Hide Your Heart“, „Silver Spoon“ nebo „King Of Hearts“.
(6/10)
Sonic Boom (2009)
Kiss Symphony: Alive IV (2003)
Psycho Circus (1998)
You Wanted The Best, You Got The Best! (1996)
Carnival Of Souls (1996)
Kiss Unplugged (1996)
Alive III (1993)
Revenge (1992)
Hot In The Shade (1989)
Smashes, Thrashes And Hits (Best Of) (1988)
Crazy Nights (1987)
Asylum (1985)
Animalize (1984)
Lick It Up (1983)
Creatures Of The Night (1982)
Killers (kompilace) (1982)
Music From The Elder (1981)
Unmasked (1980)
Dynasty (1979)
Double Platinum (kompilace) (1978)
Peter Criss (1978)
Paul Stanley (1978)
Gene Simmons (1978)
Ace Frehley (1978)
Alive II (1977)
Love Gun (1977)
Rock´n´Roll Over (1976)
Destroyer (1976)
Alive! (1975)
Dressed To Kill (1975)
Hotter Than Hell (1974)
Kiss (1974)
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.