OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skandinávští klauni ve fracích se probudili z pětiletého spánku, takže přišel čas znovu pořádně provětrat roztrhaná saka punkově laděným rock´n´rollem a těšit se na nějaký ten strhující koncert, jehož zárukou tahle vtipná pětice prapodivně vyhlížejích maníků vždy byla. Mám však pocit, že nové album „Lex Hives“ značí, více než cokoliv jiného, pouze stav jakési stagnace. THE HIVES totiž hrají jen na své jisté, přesněji řečeno, nové skladby víceméně nedosahují přesvědčivosti několika jejich předešlých děl, byť stále nejde o žádný velký průšvih. Z toho důvodu řadím album pouze mezi ta díla, kterými se obvykle obecně provařené kapely připomínají, než aby způsobily všeobecné nadšení.
Zkrátka a dobře, pokud si budu chtít pustit THE HIVES v prvotřídní formě, raději vždy sáhnu po jednom albu z trojice „Veni Vidi Vicious“, „Tyrannosaurus Hives“ nebo „The Black And White Album“. Ta totiž vykazovala o něco vyšší míru živelnosti a nápaditosti, zatímco letos se až moc sází na jistotu.
Jinak je zde opravdu všechno při starém, protože i nový materiál na koncertech dozajista zaručí, že si kdejaké potrhlo v zápalu poga otříská kolena o vlastní bradu a ještě stačí pobavit všechny ve svém okolí stojící. „Lex Hives“ je zkrátka další deskou na večírky a tak poměrně sympatickým dojmem navozuje staré časy původních rock´n´ rollových odvazů, v podání THE HIVES hrubě šmrncnutých říznými punkovými riffy.
Většina skladeb sází (jako již tradičně) na přímočarost. Mám však pocit, že tentokráte je to od počátku dotaženo do krajnosti. Vždyť texty skladeb jako „Come On!“ a „Go Right Ahead“ tvoří jen pár vět či dokonce neustále se opakujících slov. Za nejlepší položku považuji opilecky udachmanou baladu „Without The Money“, která se z konceptu vyjímá, a kde Pelle Almqvist vřeští jako smyslu zbavený. Pak snad ještě rychlou „These Spectacles Reveal The Nostalgics“, vykazující pořádnou dávku energie i melodiky typické pro nejlepší skladby z historie THE HIVES. Jinak se vlastně zas tolik neděje. Tohle album je prostě dobrá zábava a pouze připomíná, že THE HIVES jsou stále zde a vyrážejí na další nekonečná turné. Nic víc a nic míň.
Další sada optimismu od THE HIVES.
7 / 10
Howlin´ Pelle Almqvist
- zpěv
Nicholaus Arson
- kytara
Vigilante Carlstroem
- kytara
Dr. Matt Destruction
- baskytara
Chris Dangerous
- bicí
1. Come On!
2. Go Right Ahead
3. 1000 Answers
4. I Want More
5. Wait A Minute
6. Patrolling Days
7. Take Back The Toys
8. Without The Money
9. These Spectacles Reveal The Nostalgics
10. My Time Is Coming
11. If I Had A Cent
12. Midnight Shifter
Lex Hives (2012)
The Black And White Album (2007)
Tussles In Brussels (DVD) (2005)
Tyrannosaurus Hives (2004)
Veni Vidi Vicious (2000)
Barely Legal (1997)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Disque Hives
Stopáž: 31:14
Produkce: The Hives
klasika,stále to isté...ale počúva sa to v pohode.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.