OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
GRAND MAGUS, tedy původní formaci někdejšího zpěváka SPIRITUAL BEGGARS, se za posledních několik málo sezón dostává větší pozornosti, než tomu bylo zvykem v době jejích prvních nahrávek. Kapela má totiž na svém kontě celou řadu alb, ale evropská metalová obec se o ní více dozvěděla až prostřednictvím minulého díla - „Hammer Of The North“, které bylo ¨jejich prvním a zároveň posledním albem vydaným u značky - Roadrunner Records. Novinka vychází u (snad ještě o něco vlivnějších) Nuclear Blast, takže pozornost upřená na kapelu zůstane i nadále zachována.
Přichází tak čas na další porci poctivého heavymetalového retra, na které ostatně byli na severu Evropy vždycky experti. I letos tedy mohu říci, že trojice GRAND MAGUS neuhnula ze svého směru ani o píď a předkládá další solidní sbírku hřmotné hudby. Novinka „The Hunt“ pokračuje v nastoleném směru a kapela zakládající si na heroickém patosu se ani letos nepouští do žádných větších experimentů, takže ti, kterým se tvorba těchto Švédů líbila do teď, nebudou zřejmě zklamáni. Je poznat, že členové kapely oblibují původní heavymetalovou muziku, přesněji řečeno její model z počátku osmdesátých let, tedy z éry, kdy vrcholila vlna NWOBHM, popřípadě kdy se do záře reflektorů začaly dostávat i první neostrovní tvrdé formace, jako třeba Dánové MERCYFUL FATE nebo němečtí ACCEPT.
V dnešních technicky dokonalejších podmínkách GRAND MAGUS navozují atmosféru zašlých časů a k tomu přidávají ještě kus sebe - hrdinně znějící severské nápěvy svého zkušeného lídra Janneho Christofferssona. Ten již v dobách, kdy působil u významnějších kolegů ze SPIRITUAL BEGGARS, dokazoval, že je mimořádným pěvcem, jehož sytý a znělý hlas se k tomuto rozmáchlému typu retro hudby velmi hodí. „The Hunt“ je vyrovnanou sbírkou bez nějakých výraznějších vrcholů, což je na druhou stranu jejím zřejmě největším záporem. Celé album totiž od začátku pouze nekonfliktně plyne, dobře se poslouchá, ale rovněž patří k těm, o které jen stěží označíte za mimořádně povedenou záležitost. Prostě takové novodobé heavy metalové zavzpomínání na staré dobré časy.
Nejlepší skladba: „Starlight Slaughter“
Další solidní heavymetalové retro ze severu Evropy.
6 / 10
Janne "JB" Christoffersson
- zpěv, kytara
Mats "Fox" Skinner
- baskytara
Ludwig
- bicí
1. Starlight Slaughter
2. Sword Of The Ocean
3. Valhalla Rising
4. Storm King
5. Silver Moon
6. The Hunt
7. Son Of Last Breath
8. Iron Hand
9. Draksadd
10. Silver Moon (demo version)
11. Storm King (demo version)
12. Sword Of The Ocean (demo version)
Sunraven (2024)
Wolf God (2019)
Sword Songs (2016)
Triumph and Power (2014)
The Hunt (2012)
Hammer Of The North (2010)
Iron Will (2008)
Wolf´s Return (2005)
Monument (2003)
Grand Magus (2001)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 57:38
Produkce: Nico Elgstrand
"Nekonfliktne plyne".
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.