Devadesátá léta nezačala pro KISS vůbec optimisticky. Na konci probíhajícího turné uskutečněného k podpoře poslední řadovky („Hot In The Shade“) byl totiž Ericu Carrovi diagnostikován zhoubný tumor na srdci. Přes intenzivní léčbu se rakovinu nakonec nepodařilo zastavit, byť kusé zprávy z tábora kapely hovořily v určitém období o zlepšení bubeníkova zdravotního stavu.  Eric nakonec zemřel na den přesně jako další významná osobnost hudebního světa - Freddie Mercury, tedy 24.listopadu 1991.

Zbytek kapely, byť jej po celou dobu léčby podporoval, začal práce na dalším albu, které KISS nakonec logicky věnovali Carrově památce. Bubenické party nahrál zkušený Eric Singer, který se záhy stal trvalou náhradou. Carr byl však nakonec na chystaném albu „Revenge“ (vyšlo na jaře roku 1992) přítomen ve dvou skladbách a sice v hymnické „God Gave Rock ´N ´Roll To You II.“, jež byla uvedena do éteru s více než půlročním předstihem, a pak se ještě blýskl vlastním letitým jamem umístěným v samotném závěru nahrávky, který jej měl připomenout a uctít jeho památku.

„Revenge“ (1992)

Pod producentským dozorem Boba Ezrina se legenda hned záhy po Carrově skonu  představuje v nezvykle temné a moderní nahrávce, která na počátku devadesátých let splňovala přísná kritéria pro moderní hardrockové album jdoucí bok po boku s nezadržitelně měnící se dobou. Ponurý a průrazný zvuk byl sice na počátku devadesátých let hodně k věci, ale pro členy KISS měla tato skutečnost i jiný osobnější podtext. „Revenge“ totiž dokonale naplnilo obraz tehdejšího vnitřního rozpoložení kapely a její naštvanosti po nedávné tragické události. Materiál je doslova natlakován mnoha výtečnými songy od dua Stanley/ Simmons, kteří se v nich jako již tradičně střídali o pěvecké party. Ať už to byly zemité skladby jako „Unholy“, „Thou Shalt Not“ a „Domino“ odzpívané Genem, nebo Paulovy o trochu vzdušnější songy „Tough Love“, „Take It Off“, „Heart Of Chrome“, „I Just Wanna“ nebo balada „Everytime I Looked You“, kapela nic neponechala náhodě. Ve všech případech jde o opravdu skvělé věci. Z dnešního pohledu platí „Revenge“ za jedno z nejlepších a nejenergičtějších alb od KISS za celou jejich dlouhou kariéru. Navíc se jedná zřejmě o úplně nejtvrdší nahrávku, přestože (glam) metalové vlivy ustupují do pozadí a v popředí duní ostrý rockový groove.

(9/10)

„Alive III“  (1993)

Třetí živé album KISS nemám příliš v oblibě. Problém ani tak nevidím v samotném výběru skladeb, kde je mi fakt, že zde převládají zejména skladby z těch tvrdších alb, jakými jsou „Creatures Of The Night“ nebo „Revenge“, naopak velmi sympatický, nýbrž v jejich výsledném zpracování. Přijde mi, že se zde hodně partů opětovně nahrávalo a následně domixovávalo až ve studiu, navíc i aplaus diváků působí nepřirozeně, jako by byl ke skladbám dodatečně nahrán. Z toho plyne, že album nepovažuji za stejně autentické, jako tomu bylo v případě prvních dvou živých nahrávek ze slavné éry sedmdesátých let. Je to obrovská škoda, protože mám pocit, že právě s Brucem Kulickem a Ericem Singerem stanuli KISS na svém absolutním muzikantském vrcholu.

(5/10)

Letitý odkaz KISS

Mimo rozsáhlou diskografii bych zde rád připomenul jedno celkem zajímavé album obsahující předělávky klasických skladeb KISS, které vyšlo v průběhu roku 1994. I když si kapela za celou svou éru získávala hromady příznivců a následovníků a silně ovlivnila například celou hair metalovou scénu osmdesátých let, je paradoxní, že šlo vůbec o první oficiální kompilaci tohoto druhu. Jednalo se o výběrovku s poměrně nesourodým shlukem amerických interpretů, pro které měli při jejich vlastním hudebním růstu Kissáci nějaký větší význam. Realizace alba kuriozně nazvaného „Kiss My Ass“, se nakonec účastnily jak kapely úplně neznámé, tak již ostřílené hvězdy tehdejší zaoceánské scény. Z těch známých bych rád upozornil zejména na všestranné bostonské rockery z EXTREME, alternativce DINOSAUR JR., všudypřítomné Newyorčany z ANTHRAX nebo třeba na Lennyho Kravitze, který právě tehdy zažíval obrovské úspěchy se svým posledním albem „Are You Gonna Go My Way“. Hovořilo se také cosi o účasti Cobainovy NIRVANY, avšak její přítomnost byla nakonec odpískána, a to díky dobře známé události z dubna zmiňovaného roku 1994. Výsledek celé kompilace byl takový, že se stala prvním impulsem, který nahlodal ve dvojici Simmons/ Stanley myšlenky na opětovný návrat v původní sestavě. Reunion však nepřišel zas tak rychle, ale každému pozornému sledovači této legendy bylo jasné, že zkrátka a dobře někdy nastane.

„KISS Unplugged“  (1996)

KISS, coby kapela, která si odjakživa zakládala na energii, ať už té, kterou pomocí dvou blesků v jejím názvu ládovala do svých fanoušků, nebo naopak té, kterou od nich čerpá při obřích koncertech jako televize ve filmu Akumulátor 1, že by odehrála koncert před několika vyvolenými diváky a prakticky bez proudu? Zdánlivě nemožné, ale nakonec reálné a velmi povedené.  V takové podobě ještě víc vyniklo, jací jsou členové kapely skvělými zpěváky a instrumentalisty. Na tento koncert zřejmě se smíšenými pocity vzpomínají Eric Singer a Bruce Kulick, neboť právě díky této akci, se dvěma zákládajícím členům kapely, vnukla myšlenka na návrat dvou původních členů do sestavy skupiny. Ace a Peter se totiž během této „session“ připojili k muzikantům na pódiu a za obrovského aplausu odehrály klasiky ze staré maskované éry. Na CD se nedostala „Hard Luck Woman“ v Paulově podání a také legrační „God Of Thunder“ v countryovském kabátku. Oba songy jsou ale samozřejmě k vidění na youtube. Jen si neodpustím malou poznámku – je smutné vidět sešlého Ace vedle vyhlazených a zdravě vypadajících Paula a Gena, holt chlast a cigára, to je svinstvo.

Zbytečné výběrovky a kompilace

Od poloviny devadesátých let, kdy se pomalu ale jistě naplnil předpoklad, že se KISS opětovně vrátí k maskám, nás kapela pravidelně zásobila nejrozličnějšími kompilacemi své staré tvorby, které měly jediný cíl - vydojit ještě něco peněz z fanoušků nadšených velkým koncertním comebackem. Jednou z nejprofláklejších je právě „You Wanted The Best, You Got The Best!“. Deska vydaná souběžně s probíhajícím reunionovým turné. Tohle album bylo totiž poslepované ze skladeb použitých již na prvních živácích KISS ze sedmdesátých let, takže opravdu jediným smyslem této placky bylo vydělat na právě probíhajících událostech. V původní sestavě opětovně namaskovaní KISS na svých mamutích turné v letech 1996 a 1997, se stali nejvíce výdělečnou událostí v oblasti dinosauřího rocku na sklonku minulého století. Další nespočetné kompilace, z nichž byly mnohé rovněž vydány oficiální cestou, zde uvádět nebudu, protože se rovněž jednalo o výběry z tvorby sedmdesátých let, ke které (stejně jako v případě této) nebylo přidáno zhola nic nového.

„Carnival Of Souls: The Final Sessions“  (1997)

Jediné grungeové album v kariéře KISS se sice začalo nahrávat ještě před velkým reunionem v původní sestavě a v maskách, tedy na počátku roku 1995, avšak díky pozdějšímu rozhodnutí hlavních členů kapely pozdržet jeho vydání spatřilo světlo světa až s dvouletým zpožděním. Deska předběžně nazvaná „Carnival Of Souls“ byla, jak již jsem zmínil v úvodu, slyšitelně ovlivněna grungeovou horečkou té doby. Působila tedy oproti starší tvorbě jaksi nehitově, ponuře a neoptimisticky. Podladěné kytary, songy táhnoucí se středními tempy, hutné riffy a nepřeslechnutelný nádech negace a beznaděje, to všechno dělalo z tohoto díla jakéhosi před veřejností velmi dlouhou dobu schovávaného outsidera celé diskografie KISS. Deska však i přesto své kvality má a myslím si, že je dobře, že nakonec vyšla, protože některé skladby, jako třeba „Childhood´s End“, „Rain“ nebo „I Will Be There“, určitě stojí za poslech. Jde však o nahrávku, která snad nejméně reprezentuje nablýskanost fenoménu KISS. Z tohoto důvodu nakonec nebyla veřejností příliš pochopena. Osobně k ní mám rovněž určité výhrady, ale na druhou stranu jí nepovažuji za nějakou fatální chybu. Prostě KISS měli tenkrát chuť udělat album odpovídající té podobě rocku, jaký se v jejich okolí hrál, takže vlastně rezignovali na své největší zbraně, což byly samosebou vypjaté stadiónové hymny s výrazným nájezdem na refrén. Nicméně muzikantské výkony všech členů včetně dvojice Kulick / Singer (tehdy u KISS nuceně končící) jsou zde velmi profesionální.

(6/10)

„Psycho Circus“  (1998)

Psycho Circus je typickým představitelem alba, které je splácáno vyloženě na marketingovém základě s cílem vydělat co nejvíc peněz. V tomto případě se jedná o maximální ždímání fanoušků nadšených z reunionového boomu.  Proto bylo nutné, aby Ace dodal song o vesmíru („Into The Void“), Peter aby odzpíval další variaci na „Beth“ („I Finally Found My Way“) a nezbytnou součástí jsou samozřejmě songy o stávající znovuobjevené jednotě kapely (vyřvávací „You Wanted The Best“ a přeslazená „We Are One“). Možná to vyznívá tak, že desku spíš kritizuju, ale pozor – vše napsané myslím opravdu vážně, na druhou stranu ihned dodávám, že ač se jedná o zjevný komerční tah, tak použitý materiál, který na desku skupina připravila, opravdu stojí za to a umělecká hodnota (samozřejmě bráno poměry kapely KISS) rovněž. Prakticky žádná píseň nespadá do kategorie odpadu a když už si o nějaké řeknete, že to vypadá na slabší kousek („Within“ , „Raise Your Glasses“), tak jí něco (většinou povedený bridge, nebo  refrén) zachrání. Zvuk perfektní, všichni obligátně výborně zpívají, „KISSácký“ duch původní sestavy obrozen dokonale – co víc si přát?

(8,5/10)

„KISS Symphony: Alive IV“  (2003)

KISS se záhy po skončení turné na podporu „Psycho Circus“ rozhodli díky nezadržitelným změnám v hudebním průmyslu a snadnější dostupnosti nahrávek prostřednictvím internetového stahování na blíže nespicifikovanou dobu nepokračovat ve vydávání alb s novými songy. Jejich čtvrtý oficiální živák, kde kapelu podporuje symfonický orchestr, byl jediným albem, které mohlo jejich fanouškům zpříjemnit jedenáctiletou pauzu čekání na studiového nástupce přerušenou až albem „Sonic Boom“ na podzim roku 2009. Mezi tím došlo k očekávanému rozchodu s dvojicí Ace / Peter, na jejichž místa naskočili Tommy Thayer a Eric Singer, kteří zůstali součástí kapely do dnešních dnů. Čtvrté živé album je významné zejména tím, že se na něm objevují i skladby, které jinak KISS naživo nikdy nehráli a právě propracovanější symfo aranžerské tahy těmto písním svědčí. Šlo o věci jako „Sure Know Something“, „Shandi“ nebo „Goin´Blind“. Dle mého názoru jde tak o vcelku zajímavý projekt, který představil koncertní podobu KISS z trochu jiné stránky.

(7/10)

text: Stray, Milda