China Miéville může někoho štvát svým politickým přesvědčením, některými svými výroky na adresu klasické žánrové literatury, a co já vím, třebas i radikálně ujetými postavami, které se v jeho románech jistě dají vysledovat. Co mu však neodpáře nikdo, a jistě přizná i nejzavilejší z odpůrců, je skutečnost, že jen planě nežvaní a frázemi nenaplňuje onu obehranou formulku: „Cos dokázal, že kritizuješ?“. Píše, píše skvěle, jako autor je velice plodný a ukazuje všem, jak by si to bourání mýtů a dávno zažitých klišé představoval v praxi. Navíc kvalitou nekolísá, čerstvě vydaný román „Ambasadov“ toho budiž důkazem.

Pokud bychom měli použít hudební příměr, pak je China Miéville interpretem, který nezůstává stát na místě, neomílá jedinou úspěšně vyzkoušenou formulku do zblbnutí a nevychovává si zástup oddaných čtenářů, kteří chtějí číst jen a jen další variace téhož. Byť se občas vrací do světa svého přelomového „Nádraží Perdida“, jsou to vždy návraty natolik jiné, že jde vlastně o nové světy, o úplně jiný úhel pohledu. Velký experimentátor je určitě vhodná škatulka.

Ambasadov je malý ostrůvek na samém konci známého vesmíru. Provinční místo, které vzniklo v blízkosti zvláštního města nelidských bytostí, které místní uctivě titulují jako Hostitele, obecně se jim pak říká Ariekané. Odtud pochází i hlavní hrdinka Avice, cestovatelka immerem, jakýmsi zvláštním mořem hvězdného prostoru a času, jímž jsou osoby jako ona schopny urazit obrovské vzdálenosti v relativně krátkém časovém úseku. Porozumět myslícímu druhu Ariekanů však nebylo pro lidské osadníky nikterak jednoduché. Jejich řeč totiž spojuje dva hlasy ukryté v jediné mysli, která navíc neumí lhát, nebyla by to však nezastavitelná lidská náplava, aby si s úkolem neporadila. Výsledkem jsou pak Ambasadoři – důležití styční důstojníci pro styk s nelidskou civilizací. A právě příchodem nového Ambasadora EzRy se dlouhodobé status quo v několika vteřinách promění na hotové pandemonium, a aniž o tom ví, zachránit svůj svět před totální zkázou a zhroucením může právě jen immernautka Avice.

Pokud teď z drobného náčrtu děje máte za hotové, že karty jsou rozdány pro tradiční sci-fi v těch nejlacinějších kulisách a s omšelou zápletkou, hned vás zarazím. Miéville totiž používá žánrové malování jen jako podkres příběhu, který spíše než o cestování vesmírem je o jazyku, dorozumívání mezi rozdílnými inteligentními bytostmi, závislostech, o možnostech člověka pochopit věci, které má jeho mysl za nepochopitelné. Je rozhýbán kolotoč představivosti a je skvělé pozorovat, jakou cestou se vydají Hostitelé, jakého jednání je schopen lidský druh. Osobně mám stále za nepochopitelné, kam na všechny ty nápady „pan Čína“ chodí, což ale nic nemění na faktu, jak jednoduše se jimi čtenář může nechat unést. Ani tentokrát sice není pochopení zákonitostí světa úplně nasnadě, a autor vám nedá nic zadarmo, avšak v přímém porovnání s takovým „Městem & Městem“, kde jste se opravdu zapotili při zjišťování fungování obou měst, jde v podstatě o klidné čtení.

Jestliže je China Miéville často označován za jeden z vůdčích hlasů literární odnože zvané New Weird, jakési městské fantastiky, která se snaží o oživení žánru, pak po přečtení recenzovaného dílka není důvodu na tomto tvrzení cokoliv měnit. Pomineme-li totiž poměrně velký počet překlepů, máme v „Ambasadovu“ (v překladu tradiční jistoty Milana Žáčka) další skvělý román, který by neměl minout žádného příznivce „otevřené literatury“. A to už je prosím v autorově jazyce k mání již další dítko, tentokráte prý podruhé pro mládež. Tak se těšme.