Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věru, obal s podivným motivem a s neméně pozoruhodným názvem si na nás přichystali finští melodici z Kemi v čele s charismatickým Tonym Kakkem. A jak je to s obsahem? Křišťálově čistý zvuk, příjemně podladěná řezající kytara, košaté vokály, prolínající se sbory, tedy vše jak se na SONATU ARCTICU (dále jen „SA“) sluší a patří. I tentokrát se jedná o pestrou kolekci s některými pro SA zcela typickými hitovými pop metalovými motivy, baladami na pomezí kýče, epickými záležitostmi, různými legráckami a nemine nás ani závan country. Předně je však třeba říci, že tentokrát album zamířilo do poněkud optimističtějších vod, než jak tomu bylo na předchozí desce „The Days Of Grays“. Jeho samotné vyznění dává spíše vzpomenout na nahrávku „Unia“, i když novinka je posluchačsky přístupnější.
Co mě na „Stones Grow Her Name“ zaujalo především, to je neuvěřitelná variabilita a zvuk kláves, které hrají s kytarou plnohodnotnou úlohu. Místy slouží jen jako pouhý doprovod, jindy jsou tím nástrojem, který vede, a zbývá prostor též na sóla. Tu působí do jisté míry disharmonicky, v dalším songu vás uvádějí do písně posmutnělým klavírovým intrem. Jinde jsou to staré dobré hammondy (ač osobně nejsem jejich velkým fanouškem), onde působí jako stádo troubících rozzuřených mastodontů. Zkrátka a dobře, tentokrát musím na prvním místě pochválit Henrika Klingenberga, jehož aranžmá působí vynalézavě a vždy písním vdechnou originální vyznění nebo i skrytý hudební motiv. Větší prostor dostal k sólování i kytarista Elijas Viljanen.
V případě vokálních a skladatelských schopností Tonyho Kakka, který opět na svá bedra uvalil výhradní autorské břemeno, je chvála nošením dříví do lesa. Jeho zpěv má v kombinaci s vhodně zvolenou melodií potenci řezat, hladit i dojímat. Zdatně vzbuzuje dojem vzteku, klaunské až muzikální rozjařenosti a nebojí se vyzkoušet nové pěvecké rejstříky. Moc se mi líbí, jak na sobě zapracoval a jsem skutečně zvědav, kam až to vokálně dotáhne. Prý se mu v poslední době líbí black metal… Z výčtu hostů by bylo možno nabýt dojmu, že album může trpět známkami nesourodosti či přeplácanosti. Omyl! Téměř vše do sebe zapadá a dramaturgie skladeb nedovoluje posluchači být ukolébán monotónností.
Album začíná v klasickém sonátovském duchu – jednoduchá melodická vypalovačka; žádné pompézní intro, za nímž by následoval téměř desetiminutový kus. Překvapení však přichází hned s druhým songem, protože „Shitload Of Money“ působí hardrockovým až glamrockovým dojmem (kolega Stray mě možná opraví) s naroubovanými typickými motivy SA a celkovým poněkud hysterickým vyzněním. Pro mě kámen úrazu a nejhorší píseň alba. Začátek „Losing My Insanity“ zřetelně a slyšitelně demonstruje mou výše uvedenou chválu na úlohu kláves – šlapavá věc určená pro koncertní pódia. Zřejmě nejtvrdší skladba „Somewhere Close To You“ následuje hned po ní – kytara řeže a zasekává jako dřevorubec v lese a do toho disharmonické mastodontí klávesy a vykřikující Tony Kakko.
Pátou v pořadí je zřejmě největší hit na albu „I Have A Right“, vyznačující se opakovaným posmutnělým refrénem, který kupodivu neotravuje, ale naopak ve spojení se zdařilým klipem funguje maximálně. Dokonalá pop metalová esence současné SA. Smutek stranou, city páně posluchačovy si odpočinou u „Alone In Heaven“, což je pomalá píseň postupně nabírající tempo, kterou si umím velice živě představit v unplugged verzi – další koncertní tutovka. Krátké klávesové intro plné kudrlinek, po chvíli řezající kytara, střední tempo, poněkud ospale působící Tony Kakko – to je zadumaný song „The Day“. Největší šok alba však přichází na „Cinderblox“ začínající intrem na banjo s housličkami. Nebýt elektrických kytar, rychlých bicí a hammondů, byl by to country dupák jak vyšitý. Uklidnění na nervy zjitřené country metalem přináší „Don´t Be Mean“, která by mohla před usnutím fungovat lépe než stádo spočítaných oveček.
Vzpomenout na song „Wildfire“ z desky „Reckoning Night“ dají hned dvě stejnojmenná pokračování „Part II“ a „Part III“. Oba nové díly nám oproti jedničce poněkud nabobtnaly na délku téměř osmi minut a přibylo i dramatických zvratů. Zde končí dovádění a začíná vážnější stránka tvorby SA. Housličky v úvodu dvojky sice ještě mohou asociovat country a Divoký západ, ale poté se do vás zakousne jednoduchý řezavý kytarový riff a rozpoutá se hudební příběh se spoustou zajímavých hudebních momentů. Střední tempo přerušené ukolébavkovou pasáží přecházející do speedové smršti a zase zpět. „Wildfire, Part III“ předvede až divadelní tvář SA, neboť se zde střídají nářezové dvoukopákové party s oddychovými pasážemi za zvuku smyčcových nástrojů. Celý song končí šveholením ptáčků. Poklidný závěr alba, na nějž navazuje závěrečný ploužákový bonus „Tonight I Dance Alone“, který beru jen do počtu. Zde se tedy kapela příliš nevycajchnovala – víčka se klíží a hlava klesá do podušek.
Za sebe můžu s albem konstatovat spokojenost, i když předchozí dvě nahrávky jsem kvitoval s větším nadšením. Přesto SA potvrdili, že mají nejen talent, ale že jej i umí zúročit.
Album „Unia“ jsem přirovnal k rozkvetlé spolužačce na třídním srazu po deseti letech. V případě „Stones Grow Her Name“ jde o sraz po dalších pěti letech. Na první pohled pět let spolužačce na kráse nijak neubralo, ale na ten druhý už nějakou tu vrásku najít lze.
1. Only The Broken Hearts (Make You Beautiful)
2. Shitload Of Money
3. Losing My Insanity
4. Somewhere Close To You
5. I Have A Right
6. Alone In Heaven
7. The Day
8. Cinderblox
9. Don´t Be Mean
10. Wildfire Part: II - One With The Mountain
11. Wildfire Part: III - Wildfire Town, Population: 0
12. Tonight I Dance Alone (Bonus Track)
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.