Co takhle dát si na úvod malou rekapitulaci? CHILDREN OF BODOM jsou letos pospolu již patnáct let, což slaví vydáním best of alba „Holidays At Lake Bodom“. Za sebou mají celkem sedm alb studiových, dva živáky, jednu kompilaci cover verzí a několik épíček. Dovolím si tvrdit, že hlavně na svých první třech/čtyřech albech ukázali světu, jak lze báječně skloubit mix různorodých metalových složek. Nejen jejich nepochybně vynikající instrumentální zručnost, postupně budovaný obraz mladých nespoutaných alkoholiků, ale i mediálně vděčný frontman Alexi Laiho – to vše způsobilo, že v současnosti jsou CHILDREN OF BODOM metalovou hvězdou první velikosti, a to nejen v rodném Finsku. Zbývá položit a zodpovědět si otázku, zda tomuto postavení odpovídá jejich současná tvorba – v našem případě loňská, ale stále ještě aktuální deska „Relentless Reckless Forever“.

Soukromě tvorbu finských chlastometrů dělím na první tři studiová alba a ta ostatní. V případě první tří hrál prim neustále sólující tandem kytara/klávesy (Laiho/Warman) a na kapele byly znát hudební kořeny nejen v black metalu či melodickém death metalu, ale ke slyšení byly i odkazy na klasickou hudbu a nechyběla ani pořádná porce heavy metalu. Novější tvář skupiny se u mě datuje albem „Hate Crew Deathroll“, kde skupina výrazně přitvrdila a na úkor melodického vyznění položila důraz na agresivní riffy, tvrdý zvuk a spíše thrashovou podobu.

Tuto postupnou změnu jsem tehdy kvitoval s až nekritickým nadšením, neboť všechny či převážná většina bodomských znaků zůstala zachována. Avšak od alba „Blooddrunk“ jsem postupně začínal nabývat dojmu, že vše není až tak úplně v pořádku, ačkoli jako čtenář Metalopolis jsem tenkrát hrdě napálil 8/10. Alexi (jako vrchní a jediný skladatel) se pouštěl na půdu stále více krkolomnějších riffů, u kterých si sice mohl zlámat prsty (jeho propírané zlomeniny jsou však důsledkem jeho pokoncertního vyvádění než intenzivního hraní riffů). Posluchačský zážitek však již neskýtal onen moment překvapení, jako tomu bývalo v dobách předchozích.

Bystrý čtenář již z uplynulých řádků jistě pochopil, že u alba „Relentless Reckless Forever“ nemůže očekávat nic revolučního. I zde najde zajímavé momenty, ale musí je lovit důsledně jako štiku v mlýnském náhonu. Dříve ovšem u CHILDREN OF BODOM nebyla nouze o překvapivé a posluchačsky vděčné chvíle. Posluchač tak nebyl rybářem, ale spíše zákazníkem v rybárně, kde mu stačilo jen vybrat kus, který se mu zamlouvá nejvíce.

„Relentless Reckless Forever“ totiž začíná tam, kde skončilo „Blooddrunk“. Nepochybným pozitivem alba je skvělý zvuk, vydařený obal a v několika případech i snaha posunout se někam jinam. Mám na mysli především závěrečný jednoduchý krátký nářez „Northpole Throwdown“, jehož až punkové vyznění v duchu CHILDREN OF BODOM příjemně překvapí. Pohříchu se jedná o jeden z mála momentů, který má sílu zabránit poněkud monotónnímu vyznění alba. Další z lepších písní je parádní palba v (aktuální klipové) věci „Shovel Knockout“. Mám na mysli především začátek po uplynutí prvních čtyřiceti vteřin – takhle už se Jaska Raatikainen dlouho do škopků neopřel. Bohužel skladba posléze sklouzne do klasického tempa.

A jak jsou na tom Děti od Bodomu tentokrát s „ploužákem“, který od dob „Follow The Reaper“ osvěžoval každou jejich desku (jako např. „Everytime I Die“ či „Angels Don´t Kill“)? Je to jednoduché! Tentokrát se nekoná! Alespoň ne v té podobě, na jakou jste zvyklí. Nejblíže k „baladě“ má „Roundtrip To Hell And Back“, kterou si z alba tutově jako jeden z mála momentů na první poslech zapamatujete. Uvolněná a výrazná skladba s příjemným heavy feelingem a psycho klávesami na ploše necelých čtyř minut nabízí to nejlepší ze současných CHILDREN OF BODOM. Nelze se též nezastavit u další klipové „Was It Worth It?“, jejíž streetové vyznění spolu s klipem reprezentuje současnou orientaci tohoto tělesa. Kila riffů, záblesky melodií, elektronicky zkreslený hlas, vyřvávaný refrén s melodickým podkresem vyhrávající kytary a kláves, jen to sólo připomínající koncertní exhibici zavání prvoplánovitostí. Album se rovněž nevyhnulo ani vatovým vycpávkám („Ugly“ nebo „Cry Of The Nihilist“). V ostatních písních sice lze najít poutavý detail (vyhrávku či sólo), ale jako celek se řadí bezpochyby k bodomovskému průměru až podprůměru.

Jak tedy zhodnotit nahrávku „Relentless Reckless Forever“? Očekávaný instrumentálně nabušený standard kapely, jehož poslouchatelnost však již nedosahuje někdejší úrovně. Moc bych se (bohužel!) divil, kdyby mě následující album dokázalo příjemně překvapit. Dovolím si tak předpověď k budoucímu následníkovi hodnoceného alba: „Bude očekávané a předvídatelné…“