O tomhle obzvlášť hlučném newyorském triu mám poměrně vysoké mínění, a to nejen z toho důvodu, že tak důmyslně zpraseným zvukem kytar nedisponuje jen tak někdo. Od no name joudů, kteří se zhlédli v „Loveless” od MBV, ale nabyli dojmu, že nemusí nic moc umět, aby něco podobného zahráli, je odlišuje schopnost dosadit onomu zvuku jasně střižený a rozpoznatelný materiál. Strojová, odlidštěně nazvučená rytmika se s kytarovými motivy povytahanými ze starých britských kytarovek (nejedná se o přímé vykrádání) kloubí v hlukové nárazy, nikoliv stěny, ale nárazy. Neboť je to celé tak nervózní, klidné a rozpolcené, stejně jako Ackermannovy texty odkopnutého roztržitce.

Na „Worship” se navzdory všeobecnému zklidnění materiálu rozervanost dále prohlubuje. A skladbám znatelná vzdálenost mezi uvolněným brnkáním a zběsilými výpady svědčí. Zachraňuje je totiž od naprosté banality. Proti zdařilé produkci stojí materiál, který v porovnání s předchozími deskami zaostává, schopnější skladby či pasáže jsou ubíjeny balastem. Přesněji řečeno balastem, který by v nějaké korektnější a uhlazené podobě plnil alba britských hitparádových senzací z kategorie JOY DIVISION revival.

Věřím tomu, že by Oliver Ackermann byl schopný nahrát glitchové či noisové album postavené pouze na kytaře a výsledek by neskončil katastrofou. Naopak, třeba bych si ty volnější struktury, pakliže by byly příjemné na poslech, velmi rád poslechl. Vlastně bych vřele bych uvítal cokoliv, co by neobsahovalo skladby jako „Dissolved” (ta by nemusela být tak špatná nebýt toho imbecilně jásavého riffu někde v polovině) nebo skladby... teď fakt nevím, prostě se slily do něčeho, na co se těžko vzpomíná. Vyzkoušejte radší EP, které vyšlo též tenhle rok. Je stejně tak produkčně zajímavé, ale o několik tříd živější.