OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tomhle obzvlášť hlučném newyorském triu mám poměrně vysoké mínění, a to nejen z toho důvodu, že tak důmyslně zpraseným zvukem kytar nedisponuje jen tak někdo. Od no name joudů, kteří se zhlédli v „Loveless” od MBV, ale nabyli dojmu, že nemusí nic moc umět, aby něco podobného zahráli, je odlišuje schopnost dosadit onomu zvuku jasně střižený a rozpoznatelný materiál. Strojová, odlidštěně nazvučená rytmika se s kytarovými motivy povytahanými ze starých britských kytarovek (nejedná se o přímé vykrádání) kloubí v hlukové nárazy, nikoliv stěny, ale nárazy. Neboť je to celé tak nervózní, klidné a rozpolcené, stejně jako Ackermannovy texty odkopnutého roztržitce.
Na „Worship” se navzdory všeobecnému zklidnění materiálu rozervanost dále prohlubuje. A skladbám znatelná vzdálenost mezi uvolněným brnkáním a zběsilými výpady svědčí. Zachraňuje je totiž od naprosté banality. Proti zdařilé produkci stojí materiál, který v porovnání s předchozími deskami zaostává, schopnější skladby či pasáže jsou ubíjeny balastem. Přesněji řečeno balastem, který by v nějaké korektnější a uhlazené podobě plnil alba britských hitparádových senzací z kategorie JOY DIVISION revival.
Věřím tomu, že by Oliver Ackermann byl schopný nahrát glitchové či noisové album postavené pouze na kytaře a výsledek by neskončil katastrofou. Naopak, třeba bych si ty volnější struktury, pakliže by byly příjemné na poslech, velmi rád poslechl. Vlastně bych vřele bych uvítal cokoliv, co by neobsahovalo skladby jako „Dissolved” (ta by nemusela být tak špatná nebýt toho imbecilně jásavého riffu někde v polovině) nebo skladby... teď fakt nevím, prostě se slily do něčeho, na co se těžko vzpomíná. Vyzkoušejte radší EP, které vyšlo též tenhle rok. Je stejně tak produkčně zajímavé, ale o několik tříd živější.
Ožrala v červenobílém sametu bude pořád ožrala, nikoliv Santa.
5,5 / 10
Oliver Ackermann
- kytara, vokály
JSpace
- bicí
Jono Mofo
- basa
1. Alone
2. You Are The One
3. Mind Control
4. Worship
5. Fear
6. Dissolved
7. Why I Can't Cry Anymore
8. Revenge
9. And I'm Up
10. Slide
11. Leaving Tomorrow
Worship (2012)
Onwards To The Wall (2012)
Exploding Head (2009)
A Place To Bury Strangers (2007)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Dead Oceans
Stopáž: 44:32
Produkce: A PLACE TO BURY STRANGERS
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.