Federica „Sister“ De Boni má hlas jako zvon. Jako mocný velký zvon, kterým se dodává odvaha a odhánějí nemoci, zlé síly a nepřátelé, jako solidní střední zvon, srážející vás v určenou denní dobu bez ohledu na ostatní okolnosti na kolena k modlitbě a třeba jako maličký umíráček, oznamující onu ošklivou událost, spojenou s lidstvem jako bílý den s černou nocí. A když má někdo takový hlas, už to něco znamená.

WHITE SKULL, italští heavy/speed metaloví křižáci, si toho byli vždy vědomi. A jestliže se nejdříve mohlo zdát, že tam, kde byli kdy na svých poutích světem těžkého kovu nejvýše, je dostala nejen Federica, po jejím odchodu z řad kapely v roce 2001 už to všechno vyplulo na světlo boží v celé své nahotě - výraz „nejen“ si z předchozího konstatování vymažte. Čtveřicí alb od „The Dark Age“ až po „Forever Fight“ se Tony Fontó a spol. potáceli jak na cestě do vlastní agónie, nepříliš fungující mužské hrdlo za mikrofonem (Gus Gabarró) zkoušeli vyměnit za osvědčené ženské (Elisa De Palma), ale recept na bývalou slávu nikde ne a ne najít, třebaže byl pochopitelně stále po ruce.

Až na sklonku roku 2010, když se u bílé lebky zase jednou sháněla posila na pěveckém postu, to vybuchlo: Federica „Sister“ De Boni se vrací! Sotva mohlo kapele a všem okolo ní, věrné příznivce nevyjímaje, vlít něco do žil víc krve než právě tahle novina. A přestože se vlastně zdá neuvěřitelné a prakticky nemožné, že by pouhá její přítomnost mohla nějak významněji oživit i dlouhodobě skomírající skladatelský proces ve skupině, přece jen to tak je. Spíše nenápadná Italka ze slavného města Vicenza tak znovu pozvedá již notně zvadlý symbolický prapor WHITE SKULL a snad i navzdory všem přírodním zákonům je tím důvodem, pro který se album „Under This Flag“ zařadí těsně pod vrcholy jejich diskografie (z logických a notoricky známých důvodů již obsazené).

Jeho obsahem je jinak samozřejmě čistá rutina, nicméně po dvanácti letech a v takové formě pochopitelně více než vzácněji vítaná. Jakoby rozhozený rozjezd „Hunted Down“ tomu ještě přikládá do kotle, takže peklo, které se strhne ihned poté, co se Federica poprvé opře do mikrofonu, se rovná čisté detonaci. Skladba ve své metalové vyzývavosti uhání jako démonická jízda splašeného koněspřeží temným pařížským lesíkem a jeden se nestačí divit, kolik energie najednou kapela dokáže vydat. Podobně suverénně panují následující „Bottled Mind“, „Red Devil“, „Lost Alone“ a „Under This Flag“, v nichž dále vynikají rozličné Federičiny polohy a fakt, že tahle zpěvačka je skutečně jedinečným motorem, bez nějž by nějaké další snažení Italů nejspíš nemělo smysl. Drobná úlitba rychlosti v „A.O.D.“ neznamená rozhodně slevu na kvalitě a po ní už se zase peláší dál s vervou kozáckého jezdeckého útoku. I v kontextu celku slabší „Prisoners Of War“ a „War After War“ jsou kupodivu skladbami, na které by si leckterý heavymetalový spolek rád a ochotně vzal úvěr, a i z toho je vidět, že WHITE SKULL jsou zkrátka momentálně v mocném laufu. Potvrzuje následující emocionální nářez „Nightmares“, stylová „Freedom´s Not Here“, ocelově zachmuřená „You Choose“ a ultra pravověrný závěr „Redemption“, který by navíc mohl doprovázet cejchovací rituál, při němž by staronová zpěvačka mohla všem svým spoluhráčům do kůže vypalovat značku téhle skladby na důkaz toho, že je pro ně skutečnou spásou. A co víc, odteď by si klidně a oprávněně mohla říkat právě Federica „Redemption“ De Boni, ta, co má hlas jako zvon.