OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letos tomu bude již patnáct let, co se dala do kupy parta náctiletých klacků z finského města Espoo, co měla krom sympatií k alkoholu též společnou představu, co hrát a jak to hrát, a to pod dnes již všeobecně známým názvem CHILDREN OF BODOM. Vzhledem k tomuto malému jubileu jsem se rozhodl, že není od věci malinko zavzpomínat a zaplnit jedno černé místo v diskografii kapely na zdejším serveru.
„... from now on we are enemies - You and I“- přesně tak nás slovy z filmu „Amadeus“ přivítali v roce 1999 CHILDREN OF BODOM na svém druhém (nebo též zeleném) albu „Hatebreeder“ a učinili tak podstatný krok na cestě k vlastní slávě a popularitě. Po vynikajícím debutu „Something Wild“ (viz legendární recenze kolegy Louži) chlapci (věkový průměr členů kapely vyjma Alexandera Kuoppaly činil v té době kolem 20 let) nelenili a kuli železo (či spíše kosy), dokud bylo ještě žhavé.
Navzdory výše použitému vypůjčenému citátu se v případě „Hatebreeder“ nejedná o nepřátelský akt. Ba právě naopak! „Hatebreeder“ je pravděpodobně nejmelodičtějším albem skupiny, kde kytara doslova zpívá, na rozdíl od vokální (kytarové a v podstatě mediální) tváře skupiny, Alexiho Laiha, který zde ještě místy provozuje blackový skřehot. Zvuk alba dává totiž vyniknout nejvíce až speedmetalovým kytarám v kombinaci s klávesovým doprovodem a již zmíněným skřehotem páně Alexiho. Oproti debutu se jedná o dotaženější tvorbu, došlo ke zkrácení písní a tím i odstranění některých hlušších míst. Album, kterým se prolíná mix různých metalových stylů, je i dnes poměrně svěží záležitostí, i když se vyskytují jedinci, kteří je mohou považovat do jisté míry kvůli použitým melodiím za infantilní. Já k nim ovšem nepatřím. Koneckonců tato nahrávka (společně se svým předchůdcem „Something Wild“ i následovníkem „Follow The Reaper“) nalajnovala trasu celé řadě kapel (převážně finských) kombinujících blackový i deathový vokál v kombinaci s rychlými kytarovo-klávesovými souboji (namátkou NORTHER či KALMAH).
Vybrat nejlepší píseň je úkol přetěžký, neboť jak se říká, urodilo se. O tom, že hlava hlavního skladatelského mozku Alexiho Laiha tehdy přetékala nejen alkoholem, ale i použitými nápady, svědčí i jeho účinkování a skladatelský vklad ve skupině s hvězdným obsazením SINERGY. A jednalo se nejen o personální propojení (tlouštíka Alexandera Kuoppalu později v kapele nahradil ze SINERGY přišedší Alexiho dětský vzor Roope Latvala), ale i též o propojení v rovině osobní. V SINERGY totiž zpívala jistá Kimberley Goss, která byla přítelkyní a do roku 2004 i manželkou Alexiho Laiha. Na album „Hatebreeder“ jako host přispěla nejen výkřiky, ale i textem v jejich koncertní tutovce „Silent Night Bodom Night“. Mimochodem text „Bed Of Razors“ byl napsán právě pro Kimberley Goss, ačkoli se jedná o jediný song, který nebyl výlučnou skladatelskou doménou Alexiho Laiha (podílel se na něm i druhý kytarista Alexander Kuoppala).
Úspěšnost, oblíbenost a kvalitu druhého bodomského počinu reprezentovaly nejen nadcházející koncertní šňůry, v jejichž průběhu byl nahrán první živák skupiny (teprve po dvou studiových albech!) „Tokyo Warhearts“, ale také fakt, že v jejich pozdějších, resp. současných, koncertních setlistech se vždy našlo místo pro 2 až 3 songy z tohoto alba, přičemž píseň „Downfall“ je vždy tou poslední, jež koncert uzavírá. Album obsahuje řadu hudebních odkazů – na klasickou hudbu, konkrétně Mozarta („Hatebreeder“ a „Black Widow“) nebo také na finskou skupinu STONE, v níž hrával již zmíněný Roope Latvala („Wrath Within“ a cover „No Commands“, který se nalézá na některých verzích alba). Zkrátka a dobře skladatelská potence a brilantní hráčské umění finských mladíků byly zúročeny více než povedenou nahrávkou. A k vrcholu chyběl již jen krůček ...
Zelená není jen barva islámu, trávy, absintu, nechvalně známé peprmintové lihoviny, vodníků, marťanů či jiných šibalů, je to také barva, která v případě CHILDREN OF BODOM symbolizuje
bravurní skloubení rychlosti, melodiky, agresivity a hráčského umu.
Alexi Wildchild Laiho
- zpěv a sólová kytara
Alexander Kuoppala
- kytara
Henkka T. Blacksmith
- baskytara
Janne Warman
- klávesy
Jaska Raatikainen
- bicí
+ host:
Kimberley Goss
- výkřiky
1. Warheart
2. Silent Night Bodom Night
3. Hatebreeder
4. Bed Of Razors
5. Towards Dead End
6. Black Widow
7. Wrath Within
8. Children Of Bodom
9. Downfall
Halo Of Blood (2013)
Relentless Reckless Forever (2011)
Skeletons In The Closet (2009)
Blooddrunk (2008)
Chaos Ridden Years ´06 (2006)
Are You Dead Yet? (2005)
Trashed, Lost & Strungout (2004)
Hate Crew Deathroll (2003)
You`re Better Off Dead (singl) (2002)
Follow The Reaper (2000)
Hate Me (singl) (2000)
Tokyo Warheards (live) (1999)
Hatebreeder (1999)
Children of Bodom (singl) (1997)
Something Wild (1997)
Datum vydání: Pondělí, 26. dubna 1999
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 38:10
Produkce: Anssi Kippo
Studio: Astia-Studios, Lappeenranta (Finsko)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.