Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když před 4 lety českobrodská progmetalová úderka CRUEL konečně přišla se svým dlouho připravovaným debutovým počinem „Ekvilibrium“, bylo v naší kotlině zaděláno na malou senzaci.
Není totiž na denním pořádku, aby se někomu podařilo tak bravurním způsobem ukočírovat rytmicky bohaté, se španělskem a orientem koketující kompozice, které se navíc úspěšně podařilo zbavit zbytečného heavymetalového patosu. Aby toho snad nebylo málo, české texty, které tak často a s oblibou podřezávají větev i zkušeným matadorům scény, svou malebnou lyričností podmanily nejednoho naslouchajícího smrtelníka. Navíc nad malou nástavbou v podobě „šachového“ konceptu spokojeně zavrněla i nemalá skupinka náročnějších hledačů pod povrchem. Pak už zbývalo pohlídat jen jedinou maličkost: vtisknout punc současnosti moderním zvukem, a dílo, které i po 4 letech udivuje dospělostí, bylo na světě.
V minulosti nezřídka kritizovaná nezpěvnost zúčastněných byla ošetřena chytře vymyšlenými linkami, které šperkovaly ještě chytřejší sbory s nánosy hlasů přizvaných hostů. Výsledek příjemně překvapil. Přesto se kapela se současným stavem neuspokojila a do řad „Krutých“ v loňském jaření přibyl zpěvák Zbyněk Pošmura, aby převzetím břemene frontmanství ulehčil Markovi a Pavlovi v instrumentálních kejklích. Přestože tento novic ve svém hrdle skrývá kus obou zpěváků, vstřebat jeho projev chvíli trvá. Nicméně, víte, jak je to s tou trpělivostí. Jak moc je pro CRUEL nepostradatelný, však rozetne až chystaný počin, kde dostanou jeho hlasivky širší prostor projevit se.
Takto to chlapcům hraje a zpívá, když ve zkušebně vypadne elektřina!
Malou generálkou má být právě vzniknuvší akustické EP „Krutá tráva“, obsahující 4 písně známé z debutové placky a zároveň zbrusu novou pecku „Tanečník na spáleništích“, která se dočkala i sympatického klipového zpracování. Tato svižná a rozjuchaná píseň s výrazným španělským temperamentem, pěkným klavírním intermezzem a hned několika výtečnými melodiemi, by jistě patřila mezi nejlepší na „Ekvilibriu“. Upřímně se velmi těším na ostrou verzi, neboť ta by neměla chybět na připravovaném albu, jehož datum vydání prozatím není stanoveno.
Velmi příjemně překvapil „Svízel přítula“, který je díky novým aranžím ještě přítulnější než kdykoliv v minulosti a dokáže spolehlivě posloužit jako vhodný podkres k relaxaci v pobytu ve vířivce, případně jako šlágr při opékání špekáčků s přáteli u ohně. Popěvek „ejjáhou, ejjáhou“ je zkrátka správně návykový. Palec nahoru si zaslouží i krásně brumlající bezpražec Jana Švece, jehož precizní hra vynikne nejvíce právě pod malbami španělek.
Sázkou na jistotu měla být přítomnost hitovky „Maroko I“. Ta však v akustické verzi pozbyla veškerou energii v sobě obsaženou a paradoxně působí jako nejslabší článek. Šokujícího pochmurného vyznění se dočkal „Shah mat“, kterou z temného pláště vysvobodí až velebená sedmiosminová koncovka a vnese tak do skladby v pravý čas trochu světla. Písničkovou část uzavírá „Syberia“, skladba plná vnitřního chladu, nedozírné a lhostejné lásky, plně charakterizující můj vztah k této písni, který se nezměnil ani v nové verzi.
Není toho moc, avšak ani málo. Přes 20 minut příjemně aranžérsky a instrumentálně propracovaného progresivního metalu, zahraného bez pomocí elektrických kytar a jiných efektivních šidítek, dokáže potěšit, bohužel jen těžko nadchnout. Pokud vám tohle nestačí, je k dispozici i již zmíněný videoklip, který celkově dobrý pocit rozhodně nezkazí. Zamrzí snad jen do nebe volající ignorování kultovního death/grindového výplachu „Pantograf“, který by si zvěčnění, tím spíše v akustické verzi, zasloužil. Tak snad příště, hoši.
Akustické seznámení s novým zpěvákem. Jedna nová píseň se zdařilým klipem, 4 staré v novém podání. Není toho moc, avšak jako připomenutí nad novým počinem to postačí.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.