Jezdit do Karlových Varů objevovat nové zajímavé tvůrce se mi zdá každý rok zbytečnější a zbytečnější. Těch několik málo soutěžních hazardů se letos opět krutě vymstilo a všechno pozoruhodné se rekrutovalo z řad filmů, o nichž se to tak trochu tušilo dopředu - samozřejmě mám na mysli tradičně silně obsazenou sekci Horizonty, v níž jsou seřazeny cenami ověnčené tituly z „áčkových“ festivalů.
47. ročník MFF Karlovy Vary se tak opět proměnil spíše v reprezentativní přehlídku, na níž má člověk o vrcholech předem jasno. Letošní běh možná nebyl až tak silný jako ten loňský, zlatá sedma se přesto sestavovala s lehkostí. Její část jde navíc do české distribuce, což autora, který má občas pocit, že čtenářům ukazuje černou kočku ve zhasnutém pokoji, obzvlášť těší... Nuže, přehlídka letošních výstavních kousků:
1. Je to jen vítr
(Csak a szél, Bence Fliegauf, Maďarsko / Německo / Francie 2012)
Maďarské „Wunderkind“ Bence Fliegauf se po rozpačitém experimentu s hollywoodskou hvězdou Evou Green vypravil zpět na sociální periferii. Film inspirovaný romskými pogromy, spáchanými v Maďarsku v letech 2008 a 2009, je klinicky věcným záznamem jednoho dne v životě rodiny žijící v drsném prostředí romské komunity, užíráné strachem z brutálních vražd. Fliegaufův film je mrazivě komisní svým tónem a důrazem na detaily, neposkytuje komentář, nemanipuluje diváka do umělých humanistických pozic a vystavuje ho působení neutěšeného sociálního prostředí, z nějž neexistuje snadné východisko v podobě ušlechtilých dramatických řešení, sympatických postav či zázračných happy endů. Jde prostě o sociální realismus v nejsilnější možné podobě, který nás vyzývá, abychom o událostech přestali uvažovat z bezpečí ideologických předsudků a uvědomili si jejich věcnou podstatu. Zároveň se jedná o Fliegaufův nejzralejší a režijně nejdisciplinovanější snímek.
Hodnocení: 10/10
V kinech od: 13. 9. 2012
2. Holy Motors
(Leos Carax, Francie / Německo 2012)
V Cannes rozpačitě přijatý některými kritiky, avšak nadšeně aplaudovaný diváky – klasik francouzského filmového neobaroka Leos Carax se po třinácti letech vrací s filmem, který není podobný ničemu a nikomu, přitom ale obsahuje celou řadu (sebe)citací a odkazů ke klasikám kinematografie. Šílené pásmo devíti výjevů, které prožije nájemný herec cestující limuzínou po Paříži, nabízí strhující erupci imaginace i zvířecího projevu režisérova alter-ega, něžného netvora Denise Lavanta. Je to film neurvalý, podvratný, neuctivý k současnosti, přitom ale v něčem až křehce naléhavý a nostalgicky se obracejí do zlatých časů kinematografie, kdy měl ještě obraz svou váhu a kamera svou posvátnost. Bezesporu nejšílenější, nejhůře zařaditelný a pocitově nejintenzivnější cinefilní zážitek posledních let, v němž je lapená esence toho, proč lidstvo stříbrné plátno celá desetiletí přivádí k němému i hlasitému vytržení.
Hodnocení: 9/10
V kinech od: 18. 10. 2012
3. Na druhé straně kopců
(Dupa dealuri, Cristian Mungiu, Rumunsko 2012)
Film, který vás nechá před dvě hodiny prožívat intenzivní, bolestnou a skličující torturu v uzavřeném prostředí rumunského kláštera, aby vás v katapultoval geniálním závěrem do roviny makrokosmu. Příběh dvou lesbických dívek, které k sobě najdou v dětství cestu v dětském domově a v dospělosti se snaží znovu definovat svůj vztah v ortodoxním prostředí pravoslavné komunity, pokračuje v nejlepší tradici nové rumunské vlny – přesný procesní záznam jednotlivých situací, precizní práce s neherci, skličující atmosféra selhávajících autorit a nekončící lidského zápolení o naplnění touhy po bezpečí a blízkosti. Mungiův film je mistrovsky odtažitou rekonstrukcí skutečné události, zároveň angažovaným sociálním komentářem současnosti (bohužel, nejen rumunské). Obě hlavní herecké představitelky si odvezly cenu z Cannes, a pokud tenhle příběh jednoho nezdařeného exorcismu protrpíte až do hořkého konce, pochopíte proč.
Hodnocení: 9/10
4. Hon
(Jagten, Thomas Vinterberg, Dánsko 2011)
Autor zřejmě největší klasiky manifestu Dogma 95 „Rodinná oslava“ se po rozpačitých odbočkách konečně vrátil k žánru, který mu nejvíce sedí. Už předloňské „Submarino“ dokazovalo, že se Vinterberg opět začíná nacházet v obtížných sociálních a rodinných podmínkách. „Hon“ tento dojem jen potvrzuje. Skvěle napsaný, civilně zahraný, pozorně natočený a brilantně gradující snímek se zaměřuje na postavu samotářského vychovatele Lucase, kterého jedna z jeho svěřenkyň nařkne ze sexuálního zneužití. Ač se vina neprokáže, proti Lucasovi se obrátí úzkostlivá maloměstská dánská komunita, podle níž děti nikdy nelžou. Film se tak opět vrací k bolavému skandinávskému tématu násilí na dětech a zkoumá ho z druhé strany, z pozice toho, kdo je vmanipulován do role pachatele. Pomalejší rozjezd vykupuje výborně poskládaná druhá polovina i výtečný herecký duet Mads Mikkelsen – Thomas Bo Larsen. Výsledkem je významově i psychologicky srozumitelné „mainstreamové“ drama, kterému však nechybí finesa a promyšlenost. Ze severu letos mnoho lepších filmů nepřijde, za to ručím.
Hodnocení: 8.5/10
V kinech od: 1. 11. 2012
5. Reality Show
(Reality, Matteo Garrone, Itálie / Francie, 2011)
Pro mne svým způsobem největší překvapení festivalu. Film si sice odvezl Velkou cenu z Cannes, ale recenze i divácké ohlasy byly hodně rozpačité – úspěch se tak připisoval faktu, že porotě letos předsedal Garroneho krajan Nanni Moretti. Ve skutečnosti „Reality Show“ žádnou tlačenku nepotřebuje. Jde o film s aktuálním tématem „nového náboženství“ a lidské potřeby cítit dohled Velkého bratra (jakéhokoli druhu, boha, televize, trhu, strany…). Příběh prodavače a extroverta Luciana, kterému fixace na ideu možné účasti v televizní show naprosto rozvrátí život, je působivě rámovaný prostředím Neapole, v níž se potkává sociální neutěšenost s felliniovsky pitoreskním pozlátkem. „Reality Show“ působivě prolíná brilantně natočenou společenskou sondu, hlučnou italskou komedii (v něčem evokující buranské eskapády legendárního pana účetního) a metaforu věčného člověčího puzení ke klamu a útěku ze skutečnosti, která se navíc v současnosti stále více ztrácí pod nánosem „simulací skutečnějších než skutečnost“. V něčem nesmírně skličující a naléhavý film v té nejlepší italské tradici.
Hodnocení: 8.5/10
6. Barbara
(Christian Petzold, Německo 2011)
Téma reálného socialismu už se dočkalo v Německu lecčeho – upocené ostalgie v podobě „Goodbye, Lenin“ i přehnaného manipulativního sentimentu v ceněných „Životech těch druhých“. „Barbara“ je podle mého nenápadným vrcholem filmů o snaze přežít v komunistické autokracii. Je to drama obracející orwellovský půdorys „hrdiny, který prohlédl klam“ do podoby „hrdina nachází ve zkaženém a rozvráceném prostředí motivaci zůstat a bojovat“. Lékařka Barbara se po návratu z vězení připravuje na emigraci z NDR a těžce si zvyká na úzkostně malý svět venkovské nemocnice. Petzoldovo autorské dílo je výtečně napsané – kultivované, protkané výborně zvolenými citáty, decentně popsanými situacemi a uvěřitelnými charaktery. I když je v něčem knižně průhledné a ušlechtilé, má schopnost vypovídat o těžkosti morální volby mezi tím „zůstat mezi možná zkaženými, ale stále potřebnými“ a „odejít do snové země luxusu a domnělé svobody, a tak se vyvázat z odpovědnosti za stav věcí“. Společně s Vinterbergovým „Honem“ jde o názornou ukázku toho, že k působivosti není třeba složitých vztahů a intelektuálně náročných náznaků. Stačí kultivovanost, uměřenost a cit.
Hodnocení: 8/10
7. Ráj: Láska
(Paradies: Liebe, Ulrich Seidl, Německo / Francie / Rakousko 2012)
Předloni ve Varech bodovala Jessica Hausner a její „Lurdy“, loni Markus Schleinzer a jeho „Michael“, letos Ulrich Seidl a „Ráj: Láska“. Shodou okolností jsou všechny tři tyto rakouské osobnosti nějak spojené s přísným mistrem filmové analýzy Michaelem Hanekem. Seidl je jeho dlouholetým přítelem a nutno říct, že něco z pozorovatelského umu a výrazného rámování jednotlivých společenských (často patologických) výjevů lze pozorovat i v první části jeho trilogie „Paradies“. Sociologický vhled do mechanismu sexuální turistiky v Keni, při níž si stárnoucí bílé „sugar mamas“ kupují místní muže, vyniká dokumentaristickou důkladností, důslednou otevřeností a precizně zabudovaným sarkasmem, s nímž film na téma hledí. O Seidlovi se traduje, že je provokující pokrytec, ve skutečnosti pocity nenávisti k tvůrci plynou pouze z toho, že nám otevřeně ukazuje to, co nechceme vidět – v tomto případě degeneraci západní civilizace a náš zvrhlý vztah ke třetímu světu (a vice versa). Úvodní scéna s oligofreniky na autodromu je tak hodně hořkým komentářem – nepředstíraná rozkoš mentálně postižených kontrastuje s neschopností normálních lidí dojít trvalého uspokojení navzdory tomu, kolik prostředků (materiálních, psychických i socializačních) na to vynaloží. Velmi hořká a trapná zkušenost.
Hodnocení: 7.5/10
Další víc než pozoruhodné tituly:
Alpy: další provokativní dílo mistra vyšinutosti Yorgose Lanthimose navazuje na tradici bizarního řeckého filmu. Manipulace, odosobnělá komunikace, hledání emocí a uspokojení v pokřivené lidské smečce.
Andělský podíl: sociální pohádka o partě skotských vyvrhelů, kteří bezbolestně přerozdělí bohatství ukryté v sudu s whisky. Veselé, sprosté, příjemně natočené a poetické. Neurážející škola levicového soucitu slavného režiséra Kena Loache. V kinech od 26. 7. 2012.
Černý kůň: novinka klasika černé židovské komedie Todda Solondze baví postavou naprostého losera, aby na konci nečekaně zábavu obrátila v čistou depresi. Bolestný film o zbytečném člověku, který vinu za svou zbytečnost stále hledá u druhých (a vlastně má zčásti pravdu).
Divoká stvoření jižních krajin: Film, který mi přímo ve Varech utekl a to je tak jediný důvod, proč není mezi top filmy. Neuvěřitelně živelný, emotivní a vypjatý debut, který rozdělí publikum na oddané zastánce a zavilé nenávistníky. Tak to má být. V kinech od 2. 8. 2012.
Jackpot: překvapení z Norska – černá, svěží, brutální a zábavná komedie o fotbalovém sázkařství, výrobě vánočních stromků a převýchově delikventů. Na motivy nevydané povídky Jo Nesbøho…
V mlze: Meditativní válečný opus o třech mužích bloudících lesem a pocity provinění – mučivě pomalý, kladoucí důraz na pocity zbloudilosti a marného trmácení světem, v němž neexistuje vykoupení.
Neočekávaná zklamání a průšvihy:
Až vyjde měsíc: Nejpřístupnější film Wese Andersona je o sentimentálních vzpomínkách na dětství a chybí mu režisérova náročnější hravost a uměřenost. Tady někde končí filmařská ležérnost a začíná hipsterská póza. V kinech od 12. 7. 2012.
Láska: Největší zklamání. Kultivovaný, ortodoxně konverzační, duchem snobský film o lásce ve smrti a smrti v lásce. Pro mě absolutně sterilní chlad – jako by Hanekemu čas otupil mrazivý skapel.
Země bez zákona: chrchlající redneck se pokouší imitovat gangsterské klasiky. Hodně pozérský, sentimentální a vykalkulovaný film, který představuje spíš nedůslednou žánrovou parodii. V kinech od 20. 9. 2012.
Cosmopolis: David Cronenberg uletěl, tentokrát za hranice tolerance. Nepřehledné dialogy opsané z knihy, sterilní forma, neschopnost předat základní témata předlohy bez pocitu, že štáb jel imrvére na sedativech… Stařecky vyhaslá kritika dekadence tržního kapitalismu huhlaná v koženém futrálu.