Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První liga pivního polnohospodářství z Portlandu zavítala do Prahy. Dá se říci, že se z videí RED FANG staly na youtube virály, které se jeden čas šířily neuvěřitelnou rychlostí. Upřímně jsem byl zvědav, jestli i živá prezentace bude taková ztřeštěná a umaštěná párty…
První na prkna Matrixu stoupají domácí REST IN HASTE. Kapela, která se snaží být stoner-rockovou alternativou, ode mne dostala šanci zhruba na čtyři skladby. Tuto nevyužila. Po celý set jsem měl pocit, že kapela ví, co chce tak nějak zhruba hrát, ale vůbec netuší, jakým způsobem svých cílů dosáhnout. Podivně zaranžované skladby a neprožité vystupování tak mělo jediný efekt. Mnoho lidí znuděně odcházelo od pódia.
Jakmile na to skočili HOMBRE MALO, strhnull se rázem uragán. Tato sebranka hraje jako by stonerové legendy ze SLEEP narazily do rock’n’rollových divochů z KVELERTAK. Tvořena je již řádně protřelými lidmi z kapel jakými jsou například OKKULTOKRATI, THE SONS OF SATURN nebo ICTUS.
Člověk jde na koncert RED FANG s tím, že to bude stejná párty a jízda plná dřevorubeckého rocku jako v klipech. A … dámy a pánové, rockový mejdan to moc nebyl. Ačkoliv jsem se snažil naposlouchat nový i starý materiál, ty tři klipovky na mě působily stále nejsilněji. Ostatní skladby byly téměř pod průměrem. Myslel jsem si, že RED FANG dokáží i z těch písniček, jež na albech nijak zvlášť nefungují vymačkat maximum právě na koncertech, ale nestalo se. První polovina mě, dá se říci, i celkem nudila.
Těšil jsem se na umaštěný alkoholiky, který to se svým upoceným rock’n’rollem se sedmdesátkovým feelingem opravdu rozjedou hlava nehlava a dostal jsem poněkud unavené, vážně se beroucí kvarteto, které nepřeskočilo laťku danou vlastními videoklipy.
Svou měrou zcela jistě přispěl i zvuk, který ve spodcích tvořil nečitelnou masu, ve které se místy utápěl i vokál. Výrazné zlepšení přišlo se starými skladbami, které si kapela logicky nechávala na závěr svého vystoupení. Při těch se našlo i pár stagediverů, mezi nimiž je i černý sympaťák z HOMBRE MALO a atmosféra začala trochu jiskřit. I přes povedenou koncovku lze však jednoznačně říci, že Norové HOMBRE MALO ten večer nemilosrdně zadupali RED FANG do země.
foto: Honza H.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
