CATTLE DECAPITATION byli jednoznačně nejlepší kapelou, která kdy vystoupila jako první v dějinách Brutal Assaultu. Neviděl jsem tedy úplně všechny první kapely za všech sedmnáct let, ale mohu s klidem říci, že jsem jich viděl dost. CATTLE DECAPITATION naprosto přesně zkorigovali množství techniky a syrového živočišného masakru a na to, že hráli jako první, bylo hlediště již velmi slušně zaplněné. Mafián ze San Diega Travis Ryan řádil na scéně, jakoby tam byl sám. Nebral ohledy na dav před sebou a nemilosrdně na ně plival své nejextrémější hlasové rejstříky. Žádná velká gesta a pózování pro fotografy, tento člověk přijel na Brutal Assault všechny hned po ránu přejet brutální deathmetalovou lokomotivou, čímž zcela přirozeně nastavil laťku tak vysoko, že i spoustě večerních kapel se jí nepodařilo přeskočit.

Následuje skotská omladina z BLEED FROM WITHIN. I kdyby se kluci uhopsali k smrti, to, co šlo z CATTLE DECAPITATION, tady prostě nebylo. I tak šlo o perfektní deathcoreový set plný energie a těžkotonážních breakdownů, zasypaných spoustou melodických vyhrávek. Velká škoda, že jejich hudba nemá nic, co by ostrovany udělalo osobitějšími, neboť se svojí pódiovkou i hudbou jsou naprosto zaměnitelní s jakoukoliv jinou žánrově spřízněnou kapelou. Klukovský lamač dívčích srdcí Scott Kennedy mě nejvíce pobavil, když v jednu chvíli hodně vysoko vyhodil mikrofon, chytl ho frajersky do ruky a vzápětí sebou říznul, když špatně došlápl na odposlech. Inu, stane se. (RIP)

Švédská VILDHJARTA byla jedna z mála z těch skutečně moderních kapel na letošním BA. V Josefově se navíc jednalo o úplně první vystoupení této djentové naděje na území ČR, takže očekávání byla opravdu vysoká a k mé velké radosti také později naplněna. Kapela předvedla sebevědomé, charismatické vystoupení a své vizionářské pověsti dostála. Pomalý, nepravidelný rytmus a střídání vysokých, „skřípějících“ tónů s hutnými riffy bylo stejně uhrančivé, hypnotické a razantní jako na desce, stejně tak jako byla naživo přítomna i ona psycho atmosféra z alba „Masstaden“. Škoda jen krátkého setu a zvoleného hracího času. Obyčejně zpravidla vítám, když moje oblíbené kapely hrají přes den, ale tady bych přeci jen učinil výjimku, neboť pomalému, atmosférickému djent-math-metalu, by určitě více slušela tma a možná i projekce. Ovšem i tak výborné. (Sicky)

WARBRINGER předvedli přesně to, co od nich člověk čeká. Poctivou starou thrashovou „tupatupa jízdu“, která je poháněna mladickou energií. Stejně jako na stejném místě v roce 2008 mě i nyní dokázali bavit po celou dobu setu. Ze sestavy nejvíce srší pozitivní energie z kníratého kytaristy Johna Lauxe, který působí trochu jakoby si po ránu šňupnul nějaké povzbuzovadlo. Pro mě poctivá zemitá energická thrashová jízda, která byla lepší než večerní MUNICIPAL WASTE nebo odpolední SUICIDAL ANGELS. (RIP)

INCANTATION jsem nikdy nevnímal jako nějaké vrcholné představitele smrťácké odrůdy těžkého kovu, byť nějaké své kvality nejspíš přece jen musí mít, už jen s ohledem na kredit, který celosvětově požívají. Podobně vypadal i jejich zhruba půlhodinový páteční set: nebyl nijak vrcholný, ale přece jen tak poctivě, hnusně, old schoolově a death metalově shnilý, až se to docela příjemně poslouchalo. Přesto pokud šlo právě o death metal, bylo toho na BA ke slyšení mnoho daleko zajímavějšího. Třeba jako hned následující finští INSOMNIUM, kteří tu svou smrtku hýčkají pěkně po melodicku, a jelikož se jim daří tu a tam vykouzlit také skutečně povedený motiv, který jim navíc není zatěžko převést do živé podoby, mohou se pochlubit vystoupeními vskutku téměř na jedničku (nejpůsobivější skladba: „Through The Shadows“). (Louis)

KAMPFAR jsou jedním z mála představitelů černého kovu druhého dne. Černé elasťáky, pás s nábojnicemi a stahovák pobitý deseticentimetrovými hřebíky skřehotajícího blonďatého elfa Dolka ostře kontrastují s poměrně civilně oděným zbytkem kapely. Hudebně norská zimní nálož s vokálem, kterému je poměrně velmi slušně rozumět, a stále se opakující melodickéi motivy, které mají tendenci se slušně zarýt do podvědomí. (RIP)

DARKEST HOUR nikdy nesklamú! Aj tento rok rozbalili na Brutale svoju povestnú zmes švédskeho metalu a najlepšieho amerického hardcoru. Najneskôr od dvojice skladieb „Your Everyday Disaster“ a „No God“ majú početné publikum plne v hrsti a šijú do neho ďalšie parádne hity. Perfektné nasadenie, solídny zvuk, jednoducho skvelý set.

Priznám sa, že od VALLENFYRE som nečakal zhola nič. Ich debutový album „A Fragile King“ ma nechal chladným, bol som skôr zvedavý na staré známe tváre v nezvyčajnej kombinácii. Superskupina, ktorú založil Greg Mackintosh, však patrila k najpríjemnejším prekvapeniam celého festivalu. Mali fantastický prašivý zvuk, ktorý nás razom presunul o minimálne dvadsať rokov do minulosti, do čias, keď vládol pravý, oldschoolový death a doom metal. Hamish, Mully a Scoot to do nás kvalitne rezali, snáď jediný raz na festivale nevadilo, že Adrian Erlandsson hrá pomaly a nakrivo, nuž a Greg, ten sa ukázal byť parádnym frontmanom, ktorý si pódium dokonale užíva aj bez gitary. Vynikajúci koncert! (Rudi)

MORGOTH jsem před dvaceti lety (v době, kdy death metal teprve začínal), velmi uctíval. Měl jsem však rád i jejich pozdější experimentální tvorbu a s odstupem času jsem ocenil, že kapela dokázala v roce 1998 odejít na vrcholu. Právě proto se dle mého stala kultem a mělo to tak i zůstat. MORGOTH totiž ve své době znamenali progres, a když se nyní při svém reunionu vracejí k sedláckému gore death metalu model „Leprosy“, je to trapné. Tihle Němci pro mě vždy znamenali vždycky víc než třeba ASPHYX nebo GRAVE zejména proto, že se snažili neopakovat to samé, vyvíjet se. Dalo se samozřejmě čekat, že se vrátí do své komerčně nejúspěšnější éry, lemované trojicí alb „Eternal Fall/ Resurrection Absurd/ Cursed“, ale nedá se svítit, když se nyní na Brutalu snažili tvářit jako oldschool deatheři, ztratili můj obdiv. Zvuk měli v pohodě a odehráli svůj set s jistotou, Marc Grewe to odeřval taktéž bez problémů (koneckonců v době dlouhé pauzy trénoval třeba s INSIDIOUS DISEASE), formálně bylo vše OK, ale přesto jsem spokojen nebyl. Neříká se mi to lehce, ale na dnešní dobu a v přímé konfrontaci třeba s ABORTED, CATTLE DECAPITATION nebo KRISIUN zněli prostě až příliš těžkopádné a příliš JZD. (Sicky)

SUICIDAL ANGELS drtí „tupatupa thrash“, stejného typu jako ranní ptáčata WARBRINGER. Bohužel oproti nim živě postrádají onu mladickou nerozvážnost, spontánnost a upocenou energii. Hraje se to více na image. Nezbytné jsou nábojnicové pásy a „najky s vytaženým jazykem“, vokál se uskromňuje na štěkavé vyřvávání. (RIP)

Plán zněl jasně. Zajít na 2 písně kapely, o které se ve veselých kruzích traduje, že její studiovou tvorbu dobrovolně poslouchá tak akorát Rudi Rus, a jít zpět na pivo. Ještě než si stihnu protřít oči, mizí můj škodolibý úsměv, ústa se otevírají dokořán a má maličkost se jako mávnutím kouzelného proutku ocitá v bouřlivém pitu, zpívajíc refrény, jež nikdy dříve neslyšela, užívajíc si tím nejzběsilejším způsobem jeden z nejenergičtějších výstupů tohoto festivalu. Fantasticky šlapající kapele se v kooperaci s neuvěřitelně sympatickým frontmanem (nosit uvázaný šátek kolem hlavy se pro mne od té chvíle stalo povinností) podařilo vytvořit po celé délce setu opravdu strhující atmosféru a já vám při vzpomínkách na ten nápor valící se chytlavé hopsandy hrdě slibuji, že si příště odpustím veškeré škodolibé poznámky na adresu mocných HATEBREED! (Hooya)

MUNICIPAL WASTE byli velikým překvapením. Super zvuk s krásně vytaženou, zvonivou basou, nepolevující rychlost, úžasné nasazení a jako bonus sympatické vystupování. Ono se to dalo čekat, že jejich thrash core model D.R.I. nebo NUCLEAR ASSAULT bude naživo zábava, ale tohle předčilo všechna očekávání. Nejen hoblování, ale i hudební parádičky (zejména basistova sóla byla lahůdkou) a výborný zpěv. Hrát hned po HATEBREED je nevděčná úloha, ale tihle čerti to zvládli na výbornou. Pokud někdy přijedou do vašeho města, neváhejte. (Sicky)

„NAPALM DEATH at your fucking service“, zdvořile pozdravil Mark „Barney“ Greenway náhle zhuštělý dav pod Metal Shop Stage a už v ten moment byl dojem, kterým britská death/grindová legenda prozatím bez jediného tónu působila, naprosto ochromující. A co teprve, když se do toho čtveřice v nastávajícím soumraku dala. Barney lítal po pódiu jako šílenec, třesoucí se v epileptickém záchvatu, Shane Embury mu zdatně sekundoval se svými zatraceně hlubokými předklony a zamračení Mitch Harris a Danny Herrera tomu veleli s tvrdostí diktátorských generálů v tvářích. Setlist byl pochopitelně hodně bohatý, k mé velké radosti došlo i na mnohé kusy z výtečné novinky „Utilitarian“, takže když Barney naposledy mohutně zařval a s rozlučkou okamžitě přešel do naprosto civilního hlasu, bylo to, jako když vám v rozhodujícím okamžiku se zájmem rozkoukaného filmu vypnou proud (nejpůsobivější skladba: „Nazi Punks Fuck Off“).

Když se podaří, co podařit se má, tak podaří se také zubatá. AMON AMARTH v Josefově odehráli úžasný set, který přesně potvrdil to, co se o nich všeobecně ví, totiž že sice nemají nikterak reprezentativní výběr skladeb k živé produkci, za to ale když dají dohromady těch pár zbývajících a podaří se je dobře nazvučit, je to vskutku mimořádný zážitek. Výprava napříč mnohými jejich dosavadními alby tudíž byla nesmírně emotivní a záživná a leckterému občasnému pochybovači (včetně mě) musela jednoznačně zavřít ústa se všemi negativními poznámkami (nejpůsobivější skladba: „Cry Of The Black Birds“). (Louis)

Disponuje-li kapela tak zabijáckými zbraněmi, jakými jsou „I Am Hell“, „Old“ nebo „Imperium“, pak jistě uznáte, že má minimálně z poloviny vyhráno. Když navíc nemá za zády „vyčůranou“ METALLICU, jež by jim bývala byla sprostě upravila šavle na mixážním pultu, je skoro vymalováno. Chybí už jen vojevůdce, který by útok nehnal do kytek. Proto mají MACHINE HEAD Roba Flynna, drsného chlápka s charismatem, jenž si byl plně vědom, komu patří pódium, a kdo že hraje tu posvátnou noc vytoužený prim. S úsměvem tak využívá každé volné chvíle mezi písněmi k proslovům o krásách Prahy, o špatnostech MTV a jiným kecům, které jen oddalují od podstaty metalového koncertu. A aby toho zdržení nebylo málo, dokonce hned několikrát projeví soucit k žíznivým fans pod pódiem házením nápoje tmavého zbarvení v plastovém kelímku, čímž jsem si definitivně začal připadat jako na koncertu úplně jiné kapely, patřící spíše na soupisku jednoho populárního moravského festivalu. Naštěstí závěrečným grandiózním dvojblokem („Halo“ a „Davidian“) se konal povel k drtivé ofenzívě a já si tak nakonec odnesl jeden z nejsilnějších zážitků. Hudebně to totiž byl koncert po všech čertech výtečný! (Hooya)

Na CONVERGE jsem se hodně těšil. Asi nejvíc z celého festivalu. V roce 2007 mi ušlo jejich údajně famózní vystoupení na Fluff Festu a teď konečně, po těch letech, je uvidím! Až se mi tajil dech. Místo toho, aby mě přejel nemilosrdný hardcoreový parní válec, mě však Jacob Bannon předvádí, že dokáže třikrát během jedné skladby vyhodit mikrofon a chytit ho, popřípadě že umí zmateně pobíhat po scéně sem a tam. Bohužel nepotvrdil kvality svého hrdla, jeho vokál byl podivně plytký a srážel tak celou kapelu. Žádné charisma, žádná energie, živočišnost, jakoby ho to už ani nebavilo, říkal jsem si – to snad ani nemůže být pravda. Nevhodně postavený začátek setu nezachránili ani později zařazené hitovky a skok o několik tříd přišel až s příchodem Tomase Lindberga (LOCK UP, AT THE GATES) s coverem „Wolverine Blues“ od ENTOMBED. Ovšem v jaké galaxii to jsme, pokud nejlepší skladba od CONVERGE je cover ENTOMBED s Lindbergem u mikrofonu? (RIP)

Přestože s nimi ještě páteční festivalové dění nekončilo, hráli PARADISE LOST tak nějak jako na dobrou noc. Ani nahlas, ani potichu, ani rychle, ani pomalu, prostě tak, jako když si představíte, že hraje kapela, která se sice stále drží na popředí pelotonu, ale už má to nejlepší dávno za sebou. Nicméně i tak ve mně nakonec nepatrně převážily pozitivní dojmy, nejspíš proto, že legendě se prostě neodmlouvá, když už není co konkrétního jí vytknout (nejpůsobivější skladba: „Forever Failure“). (Louis)

CRYPTOPSY, BENEATH THE MASSACRE, FUCK THE FACTS. Pro mě základní ikony kanadského extrémního technického metalu do svého středu vítají další kapelu, a sice GORGUTS z provincie Quebec. Kanaďani na Brutalu vytřeli všem zrak i uši naprosto zabijáckým vystoupením. Perfektním tahem bylo dle mého do kapely nanominovat multiinstrumentálního šílence Colina Marstona s baskytarou, protože ten dodává GORGUTS další rozměr. Myslím, že si na tomto místě mohu dovolit tvrzení, že šlo jednoznačně o nejlepší technický death na letošním ročníku BA.

Z hlavních scén si odskakuji hned dvakrát a nikdy nelituji. Belgičané RISE AND FALL mají téměř prázdný hangár díky tomu, že proti nim hrají MACHINE HEAD, ale to nic nemění na tom, že jejich set byl tím nejlepším hardcoreovým setem na festivalu. Metalcoristé UNEARTH mají na stejné scéně o hodinu později plno, taktéž naprosto zabijácký zvuk, kdy všechny jejich heroická sóla a vyhrávky jsou skvěle slyšet. Kdo alespoň na pár kapel do Hangáru nezavítal, okradl se asi o nejlepší zvukový zážitek, který byl na festivalu k mání. (RIP)