Nejsem velký příznivec různých sranda projektů, nicméně na AHUMADO GRANUJO jsem plánoval zajít. Ve festivalové brožuře vyobrazené postavičky z Lega nalákaly k návštěvě poměrně početnou skupinu nadšenců, načež na pódiu nakráčela čtveřice chlápků a spustila tu nejprasáčtější verzi grindu, jakou lze vůbec hrát. Ta byla ozvláštněna různými elektronickými srandičkami a vtipnými proslovy zpěváka („tahle píseň je věnovaná všem holkách, které nosí takové ty dlouhé černé gothické hadry, jmenuje se „Kundí sliz“). Zábavná pozvánka ke zpětnému náskoku na pohodovou festivalovou vlnu. (Hooya)

Pagan/doomoví GODS TOWER mě baví hlavně díky halekajícímu bůčkatému vokalistovi, který skvěle předvádí air guitar a zombie mátožné pohyby. Hudebně kolovrátkovité omýlačky této téměř dvacetileté smečky z Běloruska však hudebně poněkud nudí. Hlavně nám „Boží Věž“ přetáhla o deset minut v době, kdy již dávno měli vystupovat INGROWING, kteří zahráli na festivalu podruhé. Vlakinovci vystupují v netradiční sestavě, vedle Robátka je na druhé kytaře posila z GRIDE. Ačkoliv je na jistotě trochu znát, že nebylo moc času sehrát se s kapelou, INGROWING se mohou pochlubit tím, že zástavu jihočeského nekompromisního grindcore opět nesli se ctí. (RIP)

Death/grindový ultra nátěr v brzkém odpoledni, to byli Belgičané ABORTED na čele se Svenem de Caluwé. Bylo to intenzivní, bylo to pro leckoho určitě velmi zajímavé, nicméně já jsem žádnou zásadní odvázanost necítil, nejspíš proto, že téhle partičce v mých očích schází alespoň špetka originality. (Louis)

THE SAFETY FIRE jsou nejnadějnější z letošních noviců. Jejich velmi dynamický set roztáhl žánrovou náruč od jemného progresivního rocku přes djent až někam mathcoreovým bouřím. Sympatická banda se nebála zabrousit jak do melodických vokálů, které tedy sem tam trošičku utekly, tak do extrémních poloh, a vytvořila opravdu pestrou hudební paletu, jež byla i přes technicky náročnější formu velmi lehce stravitelná. Pro mě objev letošního BRUTAL ASSAULTU! (RIP)

TEXTURES s novým zpěvákem Daniëlem de Jonghem uhnuli trochu více melodickým směrem, což je přesně poloha, ve které mi jejich moderní metalová tvorba přijde nejvyváženější. Snad proto mi jejich set přišel daleko sympatičtější než ten na stejném místě před čtyřmi roky, a to ani nemusela zaznít fantastická „Reaching Home“ (nejpůsobivější skladba: „Sanguine Draws The Oath“). (Louis)

NORMA JEAN na Brutalu = splnění snu. Navíc další koncertní premiéra v ČR (letos jich bylo na BA požehnaně) a další položka z mého „Must See“ seznamu, kterou si mohu odškrtnout. Celkem mě překvapilo, že tihle pánbíčkáři přijeli zahrát na vesměs gore-satanistický festival, ale zřejmě už nejsou tolik vyhrocení. Tedy názorově myslím, co se týče hudby a nasazení to bylo totiž vyhrocené jaksepatří. Legenda chaotic math coreu to pojala v maximálně tvrdém stylu a dokonale nahradila rozpačité vystoupení CONVERGE. Na úvod první skladba z posledního alba „Meridional“, ze kterého zazněla tuším ještě jedna nebo dvě věci, a jinak průřez celou tvorbou, pohybující se spíše ve středním tempu, ale s razancí obrovskou. Zabijácký Coryho řev, vazbící kytary, nepravidelné údery, divoká pódiová show, přesně takhle nějak jsem si představoval, že bude koncert NORMA JEAN vypadat. Jen si mohl Cory odpustit tu hlášku o tom „ať nikdo neleze na pódium, že nechce jít do vězení“, tím mě trochu zklamal. Na závěr „Memphis Will Be Laid To Waste“, děkovačka a odchod za zvuku vazbících kytar. Pěkné to bylo, příště prosím více takovýchto kapel na BA. (Sicky)

SÓLSTAFIR vypadají trochu jako velmi podivní „světští“. Jakoby v sedmdesátých letech utekli od cirkusu. Hrozně moc se mi líbila angličtina, která nesla prvky hrdelní poruchy, jíž díky svému jazyku trpí každý rodilý Islanďan. Vokály sice velmi často intonačně tahaly za uši, ale zklidnění programu jsem po tom, co těmto post-blackovým vikingům předcházelo, uvítal. Škoda místy až příliš expresivního vokálu, který zbytečně srážel krásné kytarové melodie, protože instrumentální plochy bez vokálů neměly chybu. (RIP)

KYLESA začali zvolna. Na úvod zvolili možná nevhodně až příliš uvolněné, pomalé skladby z posledního alba, a sice „Tired Climbs“ a „Don´t Look Back“. Nebylo to špatné, bylo to dokonce zajímavé, zejména když Phil čaroval se zvláštním efektem, který vydával zvuky podle toho, jak před ním mával rukou. Když ale přišly na řadu pecky ze staršího „Static Tension“, konkrétně „Said And Done“ a „Scapegoat“, bylo to rázem o mnoho energičtější, živější, lepší. Kapela měla svůj charakteristický zvuk, bylo to jako vždy „jiné“, osobité, zajímavé, prostě kylesovské. Ale možná protože jsem tuhle partu viděl za poslední dva roky již po čtvrté, nechytlo mě to tentokrát za srdce až zas tolik. Mimochodem, vysvětlí mi někdo, proč má tato kapela dva bubeníky, když hrají oba celou dobu to samé? (Sicky)

IMMOLATION boli v dobrom rozmare už na autogramiáde, ktorú ako jedna z mála kapiel v sobotu nezrušili. Radosť z festivalu a živého hrania preniesli s veľkým prehľadom aj na pódium – pre mňa osobne to bol najlepší koncert newyorskej smrtonosnej úderky zo všetkých štyroch, ktoré som mal do tejto chvíle možnosť vidieť. Ross nešetril svoje pekelné hrdlo, Robert gitarou tradične stínal hlavy po stovkách, jednoducho radosť pozerať, radosť počúvať prvotriedne deathmetalové predstavenie. Výber skladieb bol vskutku reprezentatívny, jeho vrcholom bol bezpochyby „nedeľný song“ a snáď najväčší hit kapely „No Jesus, No Beast“. Skladbu „Under The Supreme“ z kultovej fošne „Here In After“ venovali s vďakou organizátorovi Tomášovi Fialovi a v závere všetko krásne vygradovali staručkou „Dawn Of Possession“.

Úvod koncertu SIX FEET UNDER bol ako z veľkej knihy. Hymna „Stripped, Raped And Strangled“ z legendárnej kanibalskej kroniky „The Bleeding“ nasledovaná nekompromisnou vypaľovačkou „No Warning Shot“, ktorá zdobí opus magnum „Maximum Violence“. Práve na ňom sa pred rokmi po prvý raz predstavil gitarista Steve Swanson, ktorý po veľkom tresku v kapele ako jediný zostal po boku zombíka Chrisa Barnesa. Druhý sekerník, vysoký blonďák Ola Englund mu veľmi úspešne sekundoval, ich zdvojené gitarové ataky tvorili neuveriteľnú zvukovú stenu. Hviezdou večera, a pre mňa možno aj celého festivalu, sa však stal bubeník Kevin Talley. Bolo až neuveriteľné, čo ten chlapík stváral so svojimi čiernymi paličkami za štýlovo striedmou sadou bicích. Borec známy najmä z albumov DYING FETUS či MISERY INDEX dal svojou hrou úplne nový rozmer typickému grúvu a drajvu SIX FEET UNDER. Škoda, že si Barnes neodpustil tak trochu hlúpu poznámku v súvislosti s prípadom jeho kamaráta Randyho z LAMB OF GOD. Skladbu „Human Target“ uviedol slovami „nestaňte sa ľudským terčom, nikto vás nezabije“. Zvláštne bolo aj jeho prerušenie nádherne rozhúpanej hitovky „Beneath A Black Sky“. Ťažko povedať, či to bola improvizácia alebo vopred dohodnutý manéver, záverečný zárez do publika v podobe ďalšej nesmrteľnej skladby od CANNIBAL CORPSE bol však skutočne impozantný. „Hammer Smashed Face“ spečatil jedno z dvoch najlepších vystúpení tohtoročného Brutalčeku. (Rudi)

Jméno AGNOSTIC FRONT znamená v hardcore branži hodně. Osobně jsem toho názoru, že aura legendy této party dokonce o něco předbíhá kvalitu jejích nahrávek, ovšem v Josefově mi kapela ukázala, proč je jméno Američanů zapsáno do historie natolik tučným písmem. Letos se jim totiž nedalo vytknout opravdu nic. Roger Miret vedl svou družinu naprosto nekompromisně k jasnému vítězství. Melodické, lehce do punku hozené hácéčko, do kterého občas prosakují metalové riffy, bylo podané s opravdu odzbrojující upřímností a poctivostí. Bylo úžasné sledovat, jakou mají starší harcovníci stále chuť do hraní, a jak svůj jejich entusiasmus dokáží přenést do publika. AGNOSTIC FRONT jsou klasickým příkladem toho, že kvalita hudby nespočívá v počtu akordů a složitostí. Je vidět, že loňské povedené album nebyla náhoda a kapela prožívá hotové znovuzrození. (Sicky)

Již prakticky čtyři roky trvající reunion AT THE GATES má na svědomí rovněž historicky teprve druhé vystoupení téhle švédské deathmetalové legendy v ČR (to první se odehrálo 28. listopadu 1995 v Ostravě) a je určitě symbolické, že k němu došlo právě na Brutal Assaultu před rekordní diváckou návštěvou. Ta si tak mohla seveřany, vedené divoce energickým Tomasem Linbergem, vychutnat ve formě jako za mlada, v níž velmi sympaticky vystřihli mnohé z toho, proč na ně dodnes metalový svět nemůže a nechce zapomenout, se speciální pozorností bájnému rozlučkovému albu „Slaughter Of The Soul“ (nejpůsobivější skladba: „Nausea“).

IMMORTAL měli dozajista platit za sobotní vrchol, ale tomuto předpokladu zůstal hodně dlužen především zvukař, který při vystoupení norského trojlístku vytvořil na Metal Shop Stage něco, co se jen tak neslyší. Zvuk byl totiž neskutečně zahuhlaný a nečitelný a bicí v něm zněly jako pouhá série tupých úderů, neobohacená nějakými činely a podobně, až měl jeden dojem, jestli to nakonec vůbec není schválně, aby nebyla tolik slyšet Abbathova mizerná hra na kytaru. Přesto ale vystoupení nesmrtelných havranů, schované v mohutné mlze a postavené hlavně na skladbách z alba „Sons Of Northern Darkness“, nepostrádalo jakousi auru zvláštnosti, díky níž z téhle výzvy IMMORTAL přece jen vyšli o chlup vítězně, možná i proto, že pohled na Abbathovy gymnastické prostné, prováděné cvalem vbok, byl mimořádně poutavý (nejpůsobivější skladba: „Tyrants“).

Že byl ve skutečnosti zvuk na MS Stage v právě popsaných chvílích nakonec ještě daleko horší, než si mohl člověk původně myslet, doložili o chvíli později MOONSPELL na druhém pódiu, kteří se naopak mohli pochlubit ozvučením naprosto křišťálově úchvatným. Ruku v ruce s tím pak bylo úchvatné i počínání portugalských vyznavačů temnot samotných, zvláště pak hned v samotném úvodu, kdy v „Axis Mundi“ nakráčel Fernando Ribeiro na scénu ve fantaskní masce a brutálně deklamoval text skladby daleko efektivněji a přesvědčivěji, než na samotném novém albu „Alpha Noir/Omega White“. Magický dojem, který si z téhle scenérie člověk odnesl, už pak vytrval až do závěrečné „Full Moon Madness“, takže jsem si mohl do notýsku směle poznamenat, že jsem byl právě svědkem takové moc pěkné tečky za tím naším festivalovým případem (nejpůsobivější skladba: „Alma Mater“). (Louis)

GODFLESH hráli poslední den v jednu po půlnoci, a protože jsem je chtěl vidět za každou cenu, zasekl jsem se, a přesto, že mě už nohy sotva nesly, vydržel jsem. A byl jsem po zásluze odměněn. Kapela (?), kterou založil Justin Broadrick po svém odchodu z NAPALM DEATH v roce 1988, byla v té době možná úplně prvním metalově industriálním spolkem vůbec, a její první dvě alba jsou bezesporu v tomto oboru kultovní. Dvojice (C.G. Green na basu a J.Broadrick kytara, zpěv) rozjela v Josefově za doprovodu samplovaných beatů a schizoidní projekce dle očekávání velmi sugestivní show. Kytara vazbila, basa chrčela, Justin řval a spolu s dunícími údery bicího automatu se celý komplet valil v ubíjejícím pomalém tempu. Dle očekávání hráli GODFLESH převážně ze svého nejzásadnějšího (a nejmetalovějšího) alba „Streetcleaner“ a kupodivu neměli ani nijak moc přeřvaný zvuk (u nich bych to naopak docela čekal). Bylo to tvrdé, depresivní, ale přesto zvláštním způsobem povznášející a pro mne opravdu krásné zakončení letošního BA. (Sicky)

V klubu jsem se zdržel déle jen na CULT OF FIRE. A musím říci, že to bylo čistokrevné zlo. Domácí scéna má konečně blackmetalovou kapelu, která má šmrnc, image a ze které hlavně jde nefalšované metalové zlo. Kam se na ně hrabou IMMORTAL se svým zimním rock’n’rollem! Tyto černorudé maškary, skrývající veterány domácí scény, vědí jak vyčarovat pravý black metal. (RIP)