Deset studiových alb měli na kontě veteráni a průkopníci zkázou a hnilobou prolezlého těžkého kovu CANDLEMASS, když těsně před letošním letním slunovratem přišli s původní nahrávkou číslo jedenáct a prohlásili jí za definitivně poslední v historii téhle důležité skupiny. Deset studiových alb, dva reuniony, šest sólových zpěváků (jestli se nemůžete dopočítat, vězte, že Robert Lowe byl po nazpívání novinky z kapely čtyři dny před jejím vydáním odejit a nahrazen Matsem Levénem /YNGWIE MALMSTEEN, AT VANCE/) a bezpočet zvučných skladeb, z nichž se mnohé nesmazatelným písmem zapsaly do heavymetalové historie. Cítíte najednou také ten obrovský kus nostalgie?

No ještě aby ne. Protože pokud by to Leif Edling s prohlášením o posledním albu, po němž už mají následovat jen živá vystoupení, reedice starších nahrávek a různé „Best Of“ kompilace, myslel opravdu vážně, bylo by to skutečně... zvláštní. Představa, že už se nikdy nebudete moci těšit na ten příjemně povznášející pocit těsně před tím, než si pustíte novou desku CANDLEMASS, jakkoli tenhle proces (v mých očích) v posledních letech jaksi pozbyl onoho správného následného zážehu, je prostě divná a člověk by se jí nejraději nepoddával, kdyby to tedy alespoň trochu šlo.

Ale kdo ví, nechme se překvapit, vždyť podobná prohlášení a jejich následky už my děti ze stanice metal známe jako své boty. Ve stínu všech těch melancholických úvah nám totiž prozatím tak trochu uniká to momentálně nejpodstatnější - novinka „Psalms For The Dead“. Upřímně řečeno, ač jsem si samozřejmě onen výše popsaný „vítací“ okamžik vychutnal se vším všudy, přece jen jsem byl při vzpomínce na předcházející dvě alba ve vztahu k žalmům pro mrtvé poněkud skeptický. Jaké však bylo moje (příjemné) překvapení, když jsem se deskou dobral až do jejího samotného konce, automaticky se několikrát vrátil znovu na začátek a nakonec zjistil, že tentokráte (a v případě Loweho také do třetice všeho dobrého a zlého) to kapele vyšlo skutečně skvěle, možná zrovna právě ideálně pro nějaký ten rozlučkový případ. Skladatelská forma Leifa Edlinga byla zkrátka nejspíš na jednom ze svých vrcholů a s ní spojený nedocenitelný nápad užít mnohem výrazněji hardrockově navoněné klávesy to celé jen maximálně podtrhnul. Prakticky každá skladba na tomhle jinak kompletně klasickém albu CANDLEMASS, skrznaskrz protkaném zatěžkanými kovovými kytarami, pomalými rytmy a výrazně melodickým sólovým zpěvem, má proto převeliký potenciál a ruku v ruce s působivými temnými texty dá s lehkým srdcem zapomenout na valnou většinu toho, co švédsko-americká pětice vyráběla v poslední pětiletce.

Vskutku, vždyť kdo by vzdoroval bodavým monolitům „Prophet“ a „The Lights Of Thebe“, jejichž hudební síla, protkaná barevným kytarovým sólem, se zdá být nekonečná? Kdo by odolal krásně kňučivému podtextu „The Sound Of Dying Demons“ (čert vem ne poslední slyšitelnou variaci na BLACK SABBATH) či uhrančivému úvodnímu proslovu „Black As Time“, probouzejícímu ty nejroztodivnější představy? A komu by před očima neprobíhaly hotové hororové scenérie, když se mu až do morku kosti zatne skřípavé zaklínání „Waterwitch“ nebo „Siren Song“? Snad jen někomu, koho by v právě popisovaných souvislostech nechal fakt, že je to naposledy, co slyší CANDLEMASS ze studia, úplně chladným. A tím já rozhodně nejsem a po „Psalms For The Dead“ už tedy vůbec ne.