Druhé pokračování série zlo versus dobro vlastně dokonale odráží všechno to, co bylo zvěčněno na „Masquerade“. Stejným způsobem je výborné, energické a místy dokonce i velmi ´šťavnaté´, ale stejně tak mám v některých okamžicích pocit, že pro daný námět nebo nápad (platí to, jak jinak, hlavně pro Rolfa) se mohlo zajít hlouběji do lesa. Hlavně proto se kupříkladu můžeme pokochat parádní úvodní instrumentálkou, volně přecházející v tahák nad jiné a možná největší hit alba, strhující titulní kousek, na němž Rolf opravdu autorsky nešetřil, ale můžeme si i trošku zazívat nad víceméně hluchými kousky „Resurrection“ a „Man On The Moon“ (tuto druhou tvář nahrávky ovšem neberte jako příkladnou, nýbrž jako poctivý výčet všech takto ´postižených´ skladeb).

Zajímavý je fakt, že uvedená, jaksi méně oslovující místa desky jsou vedena výhradně v pomalém středním tempu a naopak, že nejvýraznější skladby (snad s výjimkou „Return Of The Dragon“) sviští naopak v rytmu pěkně svižném. Jako „Firebreather“, monstrózní „Agents Of Black“ anebo „Adventure Galley“, historicky první autorský kousek Thila Hemanna pod pirátskou vlajkou, z něhož od prvního tónu doslova čiší fakt, že Thilo má nepochybně velký skladatelský cit, a že jeho trochu odlišný styl tvorby by mohl Rolfovi píchnout v okamžicích, kdy mu dochází dech, na což ostatně ještě také dojde.

Milovníkům dlouhých zhudebněných příběhů přichází kapela vstříc tentokrát hned se dvěma obdobně naladěnými kousky, mezi nimiž lze jen těžko vybírat, protože oba se svým časem pohybují někde okolo osmi až devíti minut, nicméně já osobně bych dal přednost „Baladě o Williamu Kiddovi“ před „Válkou a Mírem“, protože přece jenom, v téhle skladbě je zvolen ten správně dramatický postup s akustickou předehrou, výrazně jinou a zároveň stejně podmanivou střední pasáží po prvních dvou slokách a nakonec přiléhavým vyvrcholením, jak se to jenom pro takový příběh sluší.

Povšechně se vůbec může říci, a to i vzhledem k tomu, že od „Masquerade“ se vlastně nic podstatného nezměnilo, že tohle album je vlastně standartním, ale co je to vlastně u RUNNING WILD standard, že ano. Budeme-li za něj brát všechno to, co jsem už zmínil (včetně tak nějak logického neustávajícího návalu výborných Kasparkových nápadů), pěkně pospolu s (bohužel) prozatím posledním kresleným obalem A. Marschalla či (opět bohužel) prozatím posledním bubnováním Jörga Michaela (slyšte jej v „Return Of The Dragon“ nebo „Agents Of Black“), jenž v následujícím čase vzal krovky k finským STRATOVARIUS, pak s tím nelze než nesouhlasit. Není totiž standard jako standard, pochopitelně.