Pokud v recenzi předchozího počinu DAWNBRINGER zaznělo, že příznivci NWOBHM odejdou nejspíše s prázdnou, mám pro ně nyní dobrou zprávu. Oprašte začervené kožešiny, naleštěte pyramidy a nabruste meče. Novinka amerického dua je totiž návratem do časů hrdinství, mytologických příběhů, sekernických soubojů, rozkurážené rytmiky, monumentálně klenutých hymen, střednětempých, leč řízných skladeb a čarokrásných uhrančivých riffů. Jenže s vkusem, jenž současným koženkářům zakutým v kovových kamnech schází.

Hravá poklona

Je to trochu paradox, zatímco ještě před několika lety se na podobné heroické záležitosti koukal zbytek světa zpatra, dnes si DAWNBRINGER odnášejí spokojené recenze z fajnšmekrovských mainstreamových serverů a fungují svým způsobem jako vybroušený retro artefakt. Těžko říct, zda jejich dřevní pojetí zalichotí ortodoxním milovníkům metalového patosu, zato jsem si celkem jistý, že zalahodí všem, kteří mají rádi „metal s lehkým nadhledem“ a stylizace dotažené k dokonalosti.

Přitom se však nejedná o žádnou „guilty pleasure“ parodii typu STEEL PANTHER, blíže má kapela k okultním souputníkům GHOST, byť je o poznání civilnější. DAWNBRINGER přistupují k žánru s pietou, citem a vážností, kterou je nejlépe cítit v koncepčních textech. Perspektiva první osoby, dialogy, přítomný čas, mytologické zakotvení, příběh bojovníka, který uspěl v bitvě, přesto touží po skutečné slávě. Proto začne naslouchat tajemným hlasům, které ho nabádají k vraždě Slunce.

Přitom se ale obejdeme bez omezeného generátoru velikášských klišé á la současní MANOWAR. Svým způsobem odkazuje album k střídmější hard rockové poetice, která ještě tolik neprotěžovala komunitní výkřiky a homoerotické bratrství. Je to spíše taková volná hra s mytologickou imaginací. Je v ní cítit odstup i zaujetí svébytnou poetikou jednoduchých příběhů a průhledných metafor.

Každému něco hoblin

Hudba odkazuje k čistým žánrovým vzorcům bez zbytečného balastu experimentování. Do chrapotu posazený a odstíněný vokál Chrise Blacka, jednoduchá výbojná rytmika založená na harrisovsky agresivní base, úderné riffy, dovádivé pletence sól, banální vybrnkávání, obstarožně mírný zvuk. Jen ve skladbě VI („My Destiny Is Death“) zavane pod valivými kytarami nostalgická velebnost hammondek, aby nás ještě víc ponořila do rockové historie. Znalci tedy mohou vyhlásit soutěž ve sběru žánrových vlivů, ale i těm, kteří neupřednostňují listování v zašlých análech, nabízí deska dost prostoru k pobavení: nakažlivé jednoduché refrény, úsměvně trdlující sóla, zemitý retro zvuk a výraznou poetiku hrdinského příběhu, zkrátka důsledně zvládnutou cestu k pramenům.

Zamrzí snad jen to, že ne každá skladba se dokáže povznést nad úroveň zábavného sondování spodních vrstev času. Někdy album spíše příjemně splývá a stává se spíše výpravnou kulisou. Na druhou stranu je zasloužilé, že se pánové nenechali svést pompou a snahou k přílišné nápodobě velikánů. „Into The Lair Of The Sun God“ se nikdy nepromění v patolízala či vykradače hrobek. Stále vyvažuje patrný nadhled a snesitelnou pietnost. Na své si tak přijdou jak méně ortodoxní žánroví odchovanci, tak ti, kteří by se při poslechu MANOWAR, JUDAS PRIEST, DIO či IRON MAIDEN cítili jako nachytaní při masturbaci.