Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V prog-rockovém úle jsou BEARDFISH jednou z nejpilnějších včeliček. Jako předmět doličný nám poslouží čerstvé album „The Void“, k posudku se nabízející ani ne rok a půl po důkladném pozorování neustále velmi vitálního opusu „Mammoth“, tedy předchůdce, jenž Švédy představil ve zdaleka nejkompaktnějším nasvětlení.
Na aktuální novotině lze i nadále najít muzikantskou šikovnost, rozhled, nápaditost. Nejde však nepřehlédnout i absenci soudnosti hudební myšlenku opustit nebo alespoň včas opustit. Abyste mi dobře rozuměli, rozhodně se nebráním jistému druhu živelné (ne)učesanosti a i šíleně setřepané pelmely „Destined Solitaire” či „Scarsick“ od níže zmiňované porovnávací veličiny mne čas od času znovu potěší svojí spontánností. Problém vždy přichází s pudově silně rozeznatelným závanem pachuti jalového e(go)xhibicionismu a „The Void“ má v několika momentech, zvláště pak ve své druhé polovině, směle nakročeno směrem k aktuálnímu rozpoložení slavnějšího krajana Daniela Gildenlöwa a jeho PAIN OF SALVATION, a to nejen podobou některých pěveckých poloh, ale i stavbou skladeb, připomínající úseky z obou „slaných cest“ např. u „Turn To Gravel“.
Dle prohlášení skupiny bylo hlavním úkolem novinky přenést pódiovou živelnost do drážek nosiče a čtveřice tak možná trošku účelově deklaruje, že na rozdíl od předešlých kolekcí je „The Void“ dotažena v tomto ohledu k maximálnímu uspokojení. Zde můžeme těžko něco vyčítat, jelikož nazvučení je opravdu syrové a slušivé. Druhá strana mince onoho snažení bohužel znamená odbourání jakýkoliv dalších doprovodů. Čili už teď víme, že ryzímu živému vyznění padl za oběť půvab saxofonových vsuvek, které decentně vyšperkovaly staršího mamutího sourozence. Naopak můžeme zaznamenat zvýšený výskyt hammondkových eskapád, někdy až na pokraji zbytečnosti („Seventeen Again”). Album potom charakterizuje dosti velká nevyrovnanost, kterou podtrhuje šestnáctiminutová motanice u márnice o čtyřech dějstvích „Note“.
I přes zmiňované nedostatky u mě celkově převládají spíše pozitivní dojmy. Tento fakt si sám sobě nedokáži nijak rozumově srovnat, protože důvodů, abych se pohoršil o malinko hlouběji, by se našlo skladbu po skladbě zajisté daleko více. Nevím, jestli by to správné ospravedlnění mojí benevolence mělo být, že slabší, nastavované pasáže a plácání vody vyloženě neotravují, nicméně jako přesnější vysvětlení bych radši uvedl, že pořád cítím převládající radost z muzicírování, pročež nenásilně přivírám víčka.
Navíc pět úvodních kompozic spolu s „Ludvig & Sverker“ (včetně bonusové piano verze) tvoří velmi silnou protiváhu vyloženě pesimistickým náladám. Zvláště pak okamžiky ctící nesložitost, kdy se koketuje s metalovým laděním, jako „Voluntary Slavery“ nebo growlingem provázená „This Matter Of Mine“, které jsou společně s variacemi na povědomé purpurově karmínové podněty („They Whisper“) hodny uznání a dodávají odhodlání, resp. trpělivost pro zdolání více než sedmdesátiminutové nálože.
V BEARDFISH nesporně dřímá talent k pohledání a proto, aby tento nevyzněl do ještě většího prázdna, by měla být příště opět angažována vyšší producentská moc, jenž by (jako v případě „Mammoth“) dovedla zamezit citovaným bolestem, které novinku okatě trápí.
Quo vadis aneb otázka, do jaké míry se podaří efektivně vytěžit potenciál přetlaku tvůrčí mízy kvarteta, bude nad BEARDFISH viset minimálně do vydání dalšího alba.
1. Introduction (by Andy Tillison)
2. Voluntary Slave
3. Turn To Gravel
4. They Whisper
5. This Matter Of Mine
6. Seventeen Again
7. Ludvig & Sverker
8. He Already Lives In You
9. Note
10. Where The Lights Are Low
11. Bonus
12. Ludvig & Sverker (Piano Version)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.