Novinka „Autotheism“ amerických deathmetalových autorit THE FACELESS je velmi příjemné překvapení. Čekal jsem, že po úspěchu „Planetary Duality“ natočí kapela ještě zběsilejší a namakanější tech-death komplikovanost, ale ono ne. Američané naopak deathmetalovou oblast na albu celkem často opouštějí a posouvají se do míst, která jsou mnohem více Hudba v tom obecně zažitém slova smyslu.

Toto tvrzení opírám zejména o úvodní, dvacetiminutovou suitu „Autotheist Movement I-III“, která se rozkládá takřka přes polovinu CD, a představuje v kontextu dosavadní tvorby skutečnou změnu. Megalomansky pojatá kompozice je totiž deathmetalová sotva z poloviny a zbytek je vyklidněný, melodický rock, říznutý soft-progresivním preludováním. To samozřejmě může být pro fanoušky prvních dvou alb trnem v uchu, pro mě je to však příjemné osvěžení a důkaz toho, že kapela není svázána předsudky a je schopna jít dál.

Přednosti nahrávky spočívají dle mého v tom, že elementy jako saxofon, klavír, hammondy, smyčce, čistý zpěv či monstrózní kytarová sóla jsou s deathmetalovou destrukcí spojené naprosto přirozeně a výsledkem není laciný symfonický patos, ale vskutku osobitá a funkční fúze: death metal s lidskou tváří nebo jednoduše melodický death. Ne však ten tzv. švédský, žádní IN FLAMES nebo SOILWORK, na to je „Autotheism“ místy stále soustředěný poslech vyžadující řežba, ovšem zase ne tak ostrá jako jsou třeba ORIGIN. Album je technické, avšak žádná pidlikačka jako SPAWN OF POSSESSION nebo EXIVIOUS. Zkrátka plynulé, melodické, harmonické a přitom však stále deathmetalové, skýtající šanci, že jej vstřebá i vaše tímto druhem hudby jinak zcela opovrhující manželka.

Je samozřejmě ošklivé, že „umělecký šéf“ Michael Keene od minulého alba vyházel skoro všechny své spoluhráče a obklopil se jinými, ale nekompromisní přístup se mu, zdá se, vyplácí, neboť jeho „dítě“ roste. Principál čerpá sebejistě ze všech možných žánrů a nemá při tom dokonce ani problém přehrávat motivy vypůjčené od jiných kapel či zpívat text „I have realized and I am God…“, ale ono mu to, frackovi, funguje a všechny zdánlivě nesouvisející díly mu do sebe zapadají jako puzzle. Na svá bedra si (krom skládání, produkce a kytary) přihodil ještě úctyhodnou porci zpěvu, což znamená, že aktuálně je ve stáji THE FACELESS poměr čistý vokál vs. deathmetalový murmur zhruba 50 na 50. V této souvislosti musím nicméně konstatovat, že jde o krok správným směrem a souznění obou vokálů je další devízou novinky.

V druhé polovině alba bohužel výletů vně žánru ubývá a kapela mnohem více naplňuje představy svých starých příznivců, stále se ovšem jedná o death metal s mohutným přesahem jinam. Nebojím se dokonce ani srovnání např. s milníky typu „Blackwater Park“ od OPETH nebo „Great Misdirect“ od BTBAM, ale zrovna tak se mi vybavuje letošní „A Perfect Absolution“ francouzských GOROD, kteří si (dle mého) kladli podobné cíle, a docela bych si vsadil na to, že mohli být pro Michaela inspirací.

THE FACELESS se tedy vydávají zdolávat nové mety a je jasné, že ortodoxní death fans budou remcat. Věřím ovšem, že pokud mají zdravý rozum, tak to nakonec poberou. Stejně tak ovšem věřím, že album ocení i nedeathmetalisté, neboť jeho muzikálnost je jasně srozumitelná pro všechny fanoušky tvrdé muziky. Netroufám si tvrdit, že „Autotheism“ je nahrávka vyloženě přelomová nebo revoluční, ale přesto ji hodnotím vysoko. Dokonce se nebojím zařadit ji mezi nejlepší alba, co se na metalové scéně za poslední roky urodila.