Předvečer „Dne české státnosti“ se stal v Divadle pod Lampou křižovatkou pěti kapel toho času křižujících Evropu v rámci svých turné. Udála se zde první zastávka začínajícího turné domácího DIY tandemu REMEK a GATTACA, který míří na západ do Británie, a také tří kapel ze země Galského kohouta, jež brázdí teritoria na východ od francouzské hranice. V klubu je veškerý aparát kapel i bicí souprava vytahán do prostoru hlediště a pódium je zcela zaplevelené spoustou futrálů, nástrojů, obalů od bicích a dalších drobností, které si všech pět kapel dovezlo s sebou. Hraje se tedy dle punkerských pravidel pod pódiem mezi lidmi.

Po půl osmé startují mladí francouzští punkáči THE BORING, kteří mezi publikem vybouchli jako pečlivě nastražená nášlapná mina. Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy v klubu dostal tak vydatnou porci HC/punkové energie. Vokalista Kiki se při koncertu z nenápadného špinavého blonďatého klučíka proměnil v kazatelskou řvoucí bestii, kropící přihlížející nezměrnou dávkou energie. Hudebně natlakovaný, agresivní a silně nakažlivý set byl typický svou bezprostředností, přímým tahem na branku a neustále pobíhajícím řvounem, který si udržel pozornost přihlížejících po celý set. Pro mne velké překvapení a jeden z nejlepších žánrových výkonů od mladé HC/punkové kapely, co jsem za posledních pár let v klubovém prostředí viděl.

Nastupuje neocrustová angažovaná bestie, jejíž členové se sbíhají od Olomouce až po Prahu – GATTACA. Zatěžkané, hutné riffy, ženský vokál i bas a úzkostná atmosféra, vyvěrající z útrob jejich tvorby, to vše zalívá celý klub zcela jiným světlem. Melodické momenty se lámou v bahnité, neprodyšné kytarové stěny, které mají tendenci vás zaživa rozdrtit. Největší překvapení pro mne byla živě zpěvačka Lada, jíž koncert tentokráte parádně sednul, a zvláště její výše situované řvaní mě téměř roztrhalo na kousky. Ke slyšení (krom nového materiálu, který v těchto dnech vychází na sedmipalci pod hlavičkou Dog Lovers Records) jsou prověřené hitovky jako je „Gulag“ ze splitka s AXIDANCE nebo skladby ze splitu s CLAMANT!.

Kytarista Šaman zůstává a mění se vše ostatní, takže je jasné, že nastupují blízcí příbuzní z REMEK. Pražské pure emo – hardcoreové kvarteto, které vede charismatický řvoun Marek, trochu „zklamalo“. Při setu nezaznělo obligátní „maso je, vždy byla a vždy bude vražda“ a celý set měl 22 minut místo obvyklých patnácti. Jinak to nemělo chybu. Atmosférické kytarové postupy, které na domácí scéně svým nezaměnitelným způsobem skládá jediný člověk, energie a texty plné opakujících se modliteb, co se vám prostě hluboce zaryjí a vy je máte tendenci hlasitě vracet zpátky kapele. Co na tom, že bubeník se občas splete. Za ty dva roky REMEK udělali obrovský kus práce. Z kapely, kde se rytmus rozpadal téměř na každém kroku, je nyní výtečně jedoucí náladový hardcore staré školy, na který si rád zajdu nejen kvůli Markovo ozdravnému chování při koncertě a Šamanovým kytarám.

Další se mezi lidmi rozkládá trojice z JEAN JEAN, v níž basák obsluhuje současně klávesy a kytarista občas hraje basu přes podivuhodný pedálový modul. Kdo by ještě před dvaceti řekl, že nosit brýle bude takový šlágr. Kapela je zkonstruována z drobných brýlatých geeků ze severovýchodu Francie a rozbaluje technicky zajímavý post rock říznutý elektrem a math rockem. Sympatickému triu na počátku neustále popojíždí kopák, takže hned po prvních skladbách dochází k přestavbě bicí soupravy a výměně koberce pod ní. Průběh jejich setu to ale nikterak výrazně nenarušilo. Na JEAN JEAN bylo nejzajímavější hlavně to, jakým způsobem kombinovali jednotlivé hudební styly. Dokáží skladbu započít jako pidlikavý tapovaný math rock a rázem si celkem přirozeně několikrát odskočit do zcela jiných žánrů.

Poslední kapelou večera byli THE FORKS. Jedna kytara a jeden bubeník. A pár chytrých krabiček. Vyhrané duo, které poslední dobou pravidelně brázdí Českou republiku, zaujme hlavně vynikajícími instrumentálními schopnostmi kytaristy Enguerrana, který na sebe ve smyčkách vrství kytary a míchá při tom noise rockové, math rockové a mnohé další vlivy do jednolité směsi. Ačkoliv mám technicky orientovanou hudbu celkem rád, ve srovnání se živelným punkovým buldozerem THE BORING na počátku večera byla toto nuda pro zapšklé intelektuály. THE FORKS jsem naposledy viděl živě snad před půl rokem, kdy se mi líbili o mnoho více, a soudě dle přeplněného klubu, který po čas jejich setu začal citelně řídnout, nebyl jsem s tímto pocitem sám.