Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čas od času není od věci na chvíli opustit alba zavedených skupin či osvědčených zpěváků a vyzkoušet něco jiného. Ať už změnit žánr nebo dát příležitost novým interpretům. A tak jsem to udělal i já, když jsem si pustil muziku mladých amerických punkrockerů HALESTORM.
Hned na úvod je třeba říci, že s jejich tvorbou se posluchačsky příliš nenadřete. Vlastně vůbec. Taková hudební jednohubka, ale ne jedna, nýbrž více jak deset (záleží na verzi alba). Ono se řekne jednohubky, ale i z těch se dá dobře a vydatně pojíst, jsou-li chutné a je-li jich hodně. Zapomeňte tedy na kulinářské orgie v podobě progresivních postupů či sáhodlouhých kompozic. Tady je to jen o zábavě, momentálním stavu mysli a o náladě. Většina písní sotva přesáhne tři minuty, což je v daném žánru jedině ku prospěchu věci.
První dojem, který mi vytanul na mysli při poslechu prvních písniček, byl, že každá z nich by se hodila jako hudební podkres do filmu pro náctileté (např. „Prci prci prcičky“) anebo pro kalhotkové upírské ságy. Tento dojem nebyl příliš vedle mířeným úderem do osikového kůlu, zůstaneme-li na chvíli u upírské tématiky, neboť když si dáte tu námahu a projdete si YouTube, zaručeně narazíte i na takové spojení.
No, aťsi! Při druhém poslechu jsem ale zjistil, že navzdory podobným asociacím se mi to líbí čím dál tím víc. Kraťoučké a nekomplikované songy, jejichž textová náplň zcela odráží pubertální zájmy nejen amerických náctiletých. Stačí se podívat na názvy písniček.
Přes avizovanou jednoduchost a nekomplikovanost (někdo by mohl říci, že i plytkost) z písní přímo číší energie a nasazení. A co je toho příčinou? Tou je především frontwoman se zvláštním křestním jménem (ne, nejedná se o překlep) Lzzy Hale, která se věnuje nejen mikrofonu, ale je obtěžkána i kytarou. Zpěvačka, která mi vizáží poněkud připomíná pop-rock-metalový klon Ewy Farne.
Existuje úsloví „ten má sílu, že by mohl skály lámat“. Při pohledu na postavu Lzzy Hale to sice nelze konstatovat, přesto by mohla nastoupit na práce do lomu, protože disponuje hlasovým ekvivalentem ekrazitu. Umí zazpívat, zanadávat, zařvat i procítěně pohladit. A hlavně uvěřitelně. V projevu HALESTORM nenajdete gotickou zasmušilost EVANESCENCE, přesto není Lzzy Hale pěvecky příliš vzdálena od Amy Lee.
Musím říci, že po řadě dalších poslechů se mi tato druhdy téměř rodinná kapela (tatík Lzzy a Arejaye zde však již od roku 2003 na basu nehraje) na posuzované nahrávce líbí víc a víc, i když některé položky (např. „American Boys“) toto album zbytečně natahují. Navzdory tomu o HALESTORM určitě ještě uslyšíme.
Album jako stvořené pro letní party pro širší posluchačskou (tedy nejen metalovou) veřejnost, při jehož poslechu lze ztropit nejednu ztřeštěnost. Nenechte se ovšem mýlit. Lze jej poslouchat bez bolesti hlavy, uší, zubů či jiné i za střízliva.
1. Love Bites (So Do I)
2. Mz. Hyde
3. I Miss The Misery
4. Freak Like Me
5. Beautiful With You
6. In Your Room
7. Break In
8. Rock Show
9. Daughters Of Darkness
10. You Call Me A Bitch Like It´s A Bad Thing
11. American Boys
12. Here´s To Us
13. Don´t Know How To Stop (bonus)
14. Private Parts (bonus)
15. Hate It When You See Me Cry (bonus)
Diskografie
The Strange Case Of ... (2012) Halestorm (2009)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Atlantic Records Stopáž: 40:56 (52:
Produkce: Howard Benson Studio: Bay 7 Recording Studios, Valley Village, Kalifornie (USA)
Aj keď Lzzy Hale rozhodne nie je prvoplánová krásavica, jej prejav je vo všetkých polohách neskutočne sexi. Sprevádza ju natlakovaný a hard rockom načuchnutý rock'n'roll s vkusnými metalovými prímesami, ktorý najlepšie reprezentuje nablýskaný úvodný trojzáprah.
Škoda však toho zbytku, ktorý "The Strange Case Of …" ponúka. Alebo skôr neponúka.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.