Těžko říci zda-li může death metal s nádechem starověkého Egypta v podání NILE ještě něčím překvapit. Sedmnáct let sepisování smrtících hudebních hieroglyfů muselo ze své podstaty poněkud zevšednět a i v tomto duchu je nutno k novinkovému albu přistupovat.

Letošní epos je znovu vystavěn na přísných hodnotách, které z tria Američanů udělaly jednoho z předních představitelů žánru. Pro kapelu pořád zůstává nejtvrdším měřítkem kvality její vlastní historie. Do té se bohužel sedmá studiovka zapíše jako jeden z nejslabších článků.

Po předchozích čtyřech naprosto výstavních opusech (neboli dekádě ve fantastické skladatelské formě) padá na trojici Sanders, Toler-Wade, Kollias stín sebe samotných a možná i trošku únava ze studijní látky. Problém skýtá ona dle mě už otrocká povinnost roubovat do neustále prvotřídního materiálu hudební vazby na (možná už prokleté) téma egyptské mytologie. Různé esence k tomuto účelu vybrané (domnělé zvuky ze záhrobí, etno-ambietní vložky, akustické proklady), které mají za úkol vyvolat tajuplnost atmosféry počátků civilizace a vystupňovat napětí kompozic, působí na „At The Gate Of Sethu“ spíše rušivým dojmem reklamy na exotickou dovolenou.

Pokud se však oprostím od této dědičné křeče, jež zanechává dojem roztříštěnosti, nedodělanosti a bloudění katakombami fascinujících pyramid, tak při průzkumu technického provedení, zvláště pak Kolliasovy fazóny bubenického Spider-mana, stále nalézám death metal s visačkou par excelance. Jednotlivým skladbám se dá vytknout jen velmi málo a zcela jistě by obstály bez svazující povinnosti obsáhnout historickou příchuť. Za všechny zmíním asi nejpovedenější epizodu „The Gods Who Light Up the Sky At The Gate Of Sethu” ozdobenou náležitě krutou riffovou smrští a specifickou melodikou.

Snad každý zná Karla Sanderse jako zručného skladatele, který nemusí nikomu dokazovat, že umí pracovat s vícerem hudebních podnětů, proto by byla škoda, kdyby nenašel odvahu k nějakému razantnějšímu tahu. Takovému, který by nevyvolával pocit slepého (zištného) dojení dobře zavedené značky. NILE totiž bývali i synonymem pro experimenty a bylo by trestuhodné, aby trojce nechala tuto schopnost zarůst pavučinou.

Kapele by asi nikdo nezazlíval větší využití instrumentálních ploch, volnější ruku při výběru a formovaní poloh zpěvu, či jeho omezení nebo úplné vypuštění. Samo album nabízí i dvě slušivé bonusové skladby bez vokálů, které přímo vybízejí k podobnému kroku, jenž by možná otevřel dokořán dveře i pro smysluplnější a efektivnější uplatnění egyptských i jiných hudebních motivů tak, jak tomu bývalo v minulosti.

I přes vytýkané vady na kráse rozhodně stojí „At The Gate Of Sethu“ za nejeden poslech. Díky charakteristickému tvůrčímu rukopisu a špičkovým výkonům muzikantů ještě stačí na uhájení pozice mezi death metalovou elitou. Posluchač a fanoušek si však při aktuálním statusu skupiny neodpustí otázku, co bude dál. Spokojím se příště pouze s podobnou kostrbatou rutinou?