Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Londýnská mládežnická buňka THE SAFETY FIRE, která se snaží šířit dobré jméno progresivněji laděného metalcoru, se přihlásila nedávno s debutovým albem. Kapela na sebe upozorňuje hlavně tím, že kombinuje narvané technicky orientované sekanice a pražcové dostihy s jemnějšími plochami a melodickým vokálem, který v rámci žánru nepůsobí zcela čtyřprocentním dojmem.
Zatímco kovová sekce kapely jde po cestě technicky orientovaného metalcore s mírnými výlety do matematických vzorců, jejich umírněnější tvář je poprášena neoprogovým pudrem a místy jde odvážně i dál - až někam k akustickým minimalisticky působícím plochám.
V obou částech zajímavého záměru mají kluci však jeden problém. Tím jsou dobré nápady, přesněji absence dobrých a silných hudebních nápadů. Nejcitelnější je to u vokálů, kdy Sean McWeeney působí jako zpěvák, který má určité dispozice, ale nedokáže si postavit zajímavou linku. Stále stejně stavěné řvaní popřípadě banálně se houpající melodie začnou nudit jako první. Hned vzápětí se k tomu přidávají bicí a kytarové vyhrávky. Jakoby je někdo zasazoval do skladeb zcela nahodile. Ono to sice ladí, ale člověk nemá touhu se vracet. Nenacházím důvody pro to, abych si některé skladby oblíbil. Oproti takovým PROTEST THE HERO, se kterými před nedávnem odjeli společné turné a se kterými sdílí touhu tvořit technicky zajímavou moderní průraznou kytarovou hudbu, působí THE SAFETY FIRE se svým materiálem silně omšele, nedospěle a nevýrazně.
Síla setkání s touto kapelou má bohužel stále sestupný charakter. Na Brutal Assaultu zaujali, protože byli jiní. Mladí, citlivě působící s vyloženě klidovými plochami, které prořezávaly technické metalcorové čepele. Kapela, která působila „fresh“ dojmem. Čím více však protáčím jejich aktuální album, tím více se nudím. Šedé bezzubé kompozice společně s plytkými pěveckými linkami bez potřebného šmrncu nemají šanci přitáhnout pozornost dlouhodobě, ačkoliv instrumentální i hlasové dispozice tu nějaké jsou. Dá se říci, že skupina o sobě tímto albem poslala vzkaz: „umíme celkem hrát, ale zatím neumíme skládat“. Tak jim pojďme společně držet palce, aby se to do příště naučili.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.