THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Konečně to začalo vypadat dobře a kapela je v troskách díky osobním problémům. Škoda. EP „Λ ♦ Λ ♦ Ø“ dokazuje, že APOSTATE byli připraveni na velkou desku, kterou si mohli otevřít dveře o level výše. Na ploše necelých dvaadvaceti minut kapela dokazuje, že se snažila něco udělat se všemi nešvary, které jsem zaznamenal na dva roky starém EP „Seaborne“. Začala více pracovat s melodiemi, začala se více zamýšlet nad aranžemi, které nebudou jen demonstrací technické úrovně hudebníků, začala se pokoušet stavět silné a nosné motivy, absorbovat posthardcoreové prvky a tím i změkčovat. V tomto případě to však znamená posun ku prospěchu věci. Nahoru šel i vokál a obecně pěvecké linky.
APOSTATE se pustili do tesání tváře na dříve zaměnitelném kusu metalcorového kamene.
Obecně lze říci, že za ty dva roky kapela zvolila mnohem písničkovější songwriting. Nebojí se přidat klavírní podkres popřípadě mluvené intra, které dvakrát výrazně oživila celé album. Některé jdou až někam na hranici posthardcore a postrocku a skladbám tato variabilita velmi vyhovuje. APOSTATE hodně citlivě přemýšleli nad výběrem různých zpestření desky. Takže se setkáte například s projevem Charlieho Chaplina z filmu „The Great Dictator“. Jako by se kluci vybláznili na počátku kariéry a nyní se zklidnili. Už nemají touhu se předvádět s nástroji. Chtějí skládat kvalitní hudbu a jsou na dobré cestě.
7,5 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.