Tak se zdá, že hrátky s elektronikou, kterými bylo přechozí album MASERATI nasáklé jako školní houba, předznamenaly nástup mnohem větších věcí příštích. „Maserati VII“ zní název jejich letošní novinky, a pakliže považujeme sedmičku za magické a šťastné číslo, měly by nás čekat jen a jen samá pozitiva. Pochopitelně to, stejně tak, jako s předchozími nahrávkami instrumentalistů z jižanské Georgie, nebude zpočátku tak úplně jednoduché.

Ano, ani teď to nebude láska na první pohled. A to dokonce ani pro ty skalné příznivce skupiny, kteří už za ta léta uvykli na proces postupného seznamování se s každou její další deskou. Největším problémem se pro mnohé nejspíš stane ještě silnější záliba v různých elektronických mašinkách. Ta najednou jakoby celou tvorbu MASERATI směřovaly proti toku času snad až někam do dob, kdy taneční parket oslňoval třpit skleněných koulí a extravagantních úborů tanečníků.

Tak daleko ve flirtování s dusavými disco rytmy Američané samozřejmě(?) až zajít nehodlají, ale odlesk atmosféry sedmdesátkového tanečního šílenství je tam někde v dáli jasně viditelný. Jednoznačně deklarující rozjezd úvodní „Sand Angeles“ jakoby chtěl ještě více vyděsit všechny ty, které jakákoliv koketerie s elektronikou spolehlivě odrazuje, ale když se zanedlouho ozve zvuk kytary, je jasné, že vše má svůj smysl. Zvuk toliko typické kytary, chtělo by se říci. Tato kapela je prostě bezpečně rozpoznatelná i v momentě, kdy jí rytmické křoví tvoří variace na téma syntetizátoroví hrdinové 80. let.

Štavnaté kytary pak zcela ovládnou zbylé dějství startovní skladby, čímž dochází k pevné kontinuitě se závěrem předchozí, 2 roky staré nahrávky „Pyramid Of The Sun“. MASERATI prostě mají rytmus v krvi, to je jasné už dávno, a tuto svoji přednost jakoby v roce 2012 tlačili ještě více do popředí. Ruku v ruce s citem pro příjemné melodické linky a specifický, uchu velice lahodící kytarový zvuk, pak kouzlí vskutku lahodné skladby jako například „Martin Rev“. Její v podstatně dominantní výplní je rotující kytarová linka, procházející ve svém životním cyklu jen malými obměnami. Přestože nechybí momenty gradace a postupně sílícího nápětí, ústřední motiv jakoby dění kolem zcela ignoroval.

V těchto chvílích se zdá, že je vše stoprocentně při starém. Vypalovačku „The Eliminator“ až s nebezpečné blízkosti sebevědomě jistě elektronický spodek, ale hlavní slovo v tomto klání mají nakonec přeci jen ostré kytary. Ty však jakoby na několik dalších minut potřebovaly řádně vydechnout, neboť teprve od této chvíle nastává ta nefalšovaná proměna zmiňovaná v úvodu recenze.

Dvě a půl minuty trvající vsuvku „Flashback“ lze brát především jako předěl mezi „novým“ a „starým“ a hlavně jako entré jedné možná z nejrozporuplnějších záležitostí v historii skupiny. Avšak ona rozporuplnost je v tomto případě hnacím motorem inkarnace, která z mého pohledu přináší výbušnou směs fascinace hypnotickou taneční muzikou a úcty ke své vlastní tradici. MASERATI se ve více než desetiminutové nirváně „Abracadabracab" povedlo pohlcujícím způsobem zkloubit repetitivnost vlastní dosavadní tvorby s touhou zdolávat (pro ně) nové obzory. Když se poklidně plynoucí skladba ve svém druhé půli strhne v další souboj nepoddajného rytmu a nenasytných kytar, k nímž se ještě přidávají burácející bicí, nadšení jen těžko bere konce.

Aby z toho všeho šla hlava pořádně kolem, čistě instrumentální kapela (snad poprvé) ve své tvorbě využívá i vokální rozměr („Solar Exodus“). Pravda, přes efekt prohnaný hlas lze spíše považovat za další nástroj tohoto dobře seřízeného soukolí.

Deska, která rozhodně vzbudí nemálo diskusí a nejspíše i mnohé dosavadní posluchače kapely odradí. Přesto však je „Maserati VII“ i přes počáteční, tradičně ne příliš přístupný, dojem stále typickou nahrávkou MASERATI, nesoucí všechny znaky jejich dosavadní tvorby. Posadit ji do kontextu diskografie této originální kapely tak nakonec je mnohem lehčím úkolem, než se na začátku mohlo zdát. Vývoj prostě nezastavíš. Tihle pánové o tom vědí své.