Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V předposledním roce minulého století natočili Kasparkovci vrchol rozehrané trilogie o věčném souboji dobra a zla, který ovšem nebyl žádným jiným vrcholem, natož vrcholem v jejich vlastní tvorbě. Samozřejmě je ale hned na druhé straně nutno dodat, že se nejedná o žádný propadák, přestože kapela již potřetí zůstala stát na pomyslném vývojovém místě, nehnula se ani o píď, a album dopadlo podle toho, jak se Rolf před komponováním vyspal. Tedy opět tak nějak polovičatě s tím, že "hluchých" míst se objevilo o malinko více než posledně. Ale abych nepředbíhal, protože je také nutno zmínit dva zásadní okamžiky, které měly na výslednou podobu velmi znatelný vliv.
Za prvé (v negativním směru) to byla ta skutečnost, že Rolf vyřešil problém s uprázdněnou bubenickou stoličkou velmi překvapivě, totiž že si ve studiu jednoduše nechal naprogramovat automat, a mohl pak v rozhovorech sáhodlouze vysvětlovat, že Angelo Sasso je jeho dlouholetý přítel a skvělý bubeník, protože tohle mu prostě nemohl věřit ani člověk se silně postiženým sluchem. A za druhé (v pozitivním směru) to byla autorská spoluúčast Thila Hermanna, jehož instrumentálka „The Final Waltz“ a hýřivá „Return Of The Gods“ patří k jednoznačným vrcholům celé desky. „The Final Waltz“ zejména proto, že je vlastně jakousi až neuvěřitelně emotivní předehrou k eposu „Tsar“ (ten už je kompletně Rolfův a rovněž vynikající), „Return Of The Gods“ pak proto, že (považte) v tomhle směru ortodoxně konzervativní RUNNING WILD tady stvořili naprosto nevídaným způsobem uspořádanou skladbu, kde se nehledí na nějaké sloky a naopak po vyvrcholení prvního refrénu vybuchne skvělá kytarová ´přetahovaná´, trvající až skoro takové dvě minuty. V dobrém slova smyslu byla tahle skladba peckou přímo mezi oči.
No a rozpor mezi těmihle dvěma nejdůležitějšími událostmi na „Victory“ pak jakoby určuje charakter celého alba, již výše načrtnutý. Ve skladbách „Into The Fire“, „The Hussar“ a „Silent Killer“ se Rolf utápí ve svém střednětempém riffování (čest výjimečně nápadité „When Time Runs Out“!) a výsledek pochopitelně za mnoho nestojí, a naopak v „Timeriders“ (s jejich kytarovým trylkováním alá Hansenova GAMMA RAY), zmíněné „Tsar“ nebo závěrečné a titulní „Victory“ (s jednou z nejúžasnějších vyhrávek, kterou kdy kapela hrála) rozleptává posluchačovo nervstvo řekl bych až nehumánním způsobem (samozřejmě pro hudební dobro věci). Starší fanoušky kapely pak ještě dozajista osloví i skladba „Revolution“, která samozřejmě není ničím jiným než druhou coververzí v historii kapely, kdy po „Genocide“ od THIN LIZZY („Blazon Stone“) se předmětem zájmu stali samotní BEATLES, a vlastně je to tak vše, co lze ještě na adresu „Vítězství“ dodat.
Škoda jen, že na „The Rivalry“ naťuknutá a zde potvrzená nadějnost spolupráce Kasparek-Hermann, když už to vypadalo, že od Thila by si do toho Rolf mohl nechat kecat (a že by kapelu snad mohl posílit i bicmistr Chris Efthiamidis, kterého přestaly bavit Peaveyho výstřelky v rámci domovských RAGE), se těsně před dalším albem rozpadla (z Thilových rodinných důvodů, jak jinak samozřejmě) a dalo se předpokládat, že na novince se bicích opět zhostí „Angelo Sasso“ a kytary jen a pouze samotný Rolf. A zvlášť když ve stejné době jako Thilo zvedl kotvy i další letitý a téměř již neodmyslitelný člen Thomas B. Smuzsynski. Ach jo.
První album RUNNING WILD, na kterém Rolf Kasparek pustil za bicí automat, a poslední, na kterém nechal komponovat také někoho jiného. Kdyby se to první nestalo a toho druhého přibylo, mohlo to být megaalbum, takhle je ovšem jen standardně (velmi) dobré a vlastně také poslední, na kterém ještě kapela skutečně hrozila kovovou pěstí a nikdo se jí kvůli tomu nesmál.
1. Fall Of Dorkas
2. When Time Runs Out
3. Timeriders
4. Into The Fire
5. Revolution
6. Final Waltz
7. Tsar
8. Hussar
9. The Guardian
10. Return Of The Gods
11. Silent Killer
12. Victory
Jednotvárná nuda pokračuje,ale jsou zde tři až čtyři poslouchatelné skladby z dvanácti,což je od Rolfa solidní výkon.Bravo!Asi druhé nejlepší album z nudné éry po roce 1989 a z toho vyplývající vysoké hodnocení.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.