Když zhruba před rokem a půl vydala RADŮZA svoji poslední nahrávku „Ocelový město“, záda jí přitom kryla trojice muzikantů, ze které v mezidobí vykrystalizovala regulérní kapela. Už tehdy ale bylo více než jisté, že koncept „té holky“ s harmonikou (kytarou, klavírem...) je vyčerpán. Vznikající nahrávku pojala živě, neboť v této své podobně se cítí nejsilnější v kramflecích, a pomineme-li fanouškovsky ne zrovna nejvstřícnější variantu, kdy půl roku po CD nahrávce vyšel i rozšířený audiovizuální záznam na DVD, jednalo se vskutku o zajímavý přerod.

I když přerod... pokud si vzpomenete na poslední nahrávky autorky, už na nich ta spousta hostujících muzikantů jasně napovídala, kam zpěvačku srdce táhne. „Ocelový město“ to celé jen posunulo ještě o level výš, tedy i na prkna klubů, sálů, hospod, divadel a vím já, kde všude ještě RADŮZA vystupuje.

Aktuální „Gaia“, věnována matičce Zemi, pak v navržené cestě pokračuje a poodhaluje všechny známé, ale i ty nové a dosud neobjevené obzory. Máme tu zkušenou a v hudbě nespoutanou zpěvačku s šikovným trojlístkem muzikantů – jeden poutá brnkací nástroje, druhý basové struny či housličky, třetí bicí nástroje – a všichni dohromady překládají kompaktní celek vyzrálého tělesa s jasným skladatelským rukopisem.

Nejsilnější věci? Rozhodně úvodní titulka „Gaia“, která pokračuje v autorčině tradici silných melancholických balad, dvojka „Nomádský stan“ jako paradoxně nejsvižnější skladba s povedeným střídáním tempově vlažnějších slok s rychlým refrénem ukončeným stopkou, v mužském rodě zpívaný bezčasý „Amulet“ (kde Radůza pokouší šílené hloubky) a bojovná „Panna Orleánská“ s hostujícím sborem LAFOLIA.

Ovšem ani ostatní skladby neztrácí příliš dech. Ať už pískavý country budovatel „Skalák“ (společně s jasnou titulkovkou „Tenkrát v ráji“ budou použity v připravovaném filmu o horolezci Josefu Smítkovi), reaggéčko „Duhový drak“ či kraťoučká klavírní etuda „Ptáče“. Takže odpustil bych si snad jen nešťastný refrén v „Babylónské věži“, který shodí jinak moc pěkné sloky, a tak trochu i hostování Anety Langerové, stejně jako příliš vesele působícího „Posledního cestujícího“. A možná ještě pár fragmentů onde či támhle, ale to už prostě patří k věci.

Nová RADŮZA je tedy melancholická, blíž u kořenů, blíž u Země. Máte-li s tím problém, nechte ležet.

PS: Měl jsem nedávno tu čest navštívit koncert RADŮZY s kapelou. Hrají defacto jenom novou tvorbu a v živém provedení je ta proměna z rozjívené dívky v přemýšlivou ženu ještě mnohem patrnější. Pomalejší tempa, klid před bouří, rozjímání. Nemyslím že by to bylo nutně na škodu věci, na druhou stranu, více svižnějších momentů by spádu koncertu rozhodně prospělo. Komu se však stýská po dávné živelnosti se vším všudy, bude muset doufat, že časem znovu dojde i na samostatné koncerty s větším podílem „stařešin“.