Další djent? Ach jo. Nebylo jich za poslední dobu už přespříliš?
Ne nebylo. Tenhle je jiný.
Jiný? A v čem?
No dobře, tak není jiný, ale je dobrý....
Tsss. Takových tu bylo. A hlavně takových tu ještě bude.

Možná ano, možná ne. MONUMENTS jsou zajímaví už třeba tím, že jejich kořeny úzce souvisejí s kapelou FELLSILENT, ve které působil kytarista Acle Kahney, jenž založil dnes již kultovní TESSERACT. Druhý kytarista FELLSILENT byl John Browne a ten položil základy právě MONUMENTS. Už to je snad jistým ukazatelem, že nejde jen o další tuctovou čárkou na soupisce djentového žánru.

Jejich aktuální album je spojením meshugáckých řezů, klidných brnkaček, ale i melodických vokálů a kytarových ploch, které v pozadí stříhá nepravidelný rytmostroj. Technicky bezchybné, barevné, stále nové a žijící. Co zaujme je místy nakřápnutá slapem hraná basa, jež je jedním z prvků, který dává „Gnosis“ punc osobitosti.

To, co výsledný dojem kazí, je sterilnost zvuku a emocí.  Jakoby vám někdo podával lahodné sousto z nejlepších a nejkvalitnějších surovin v chirurgických rukavicích na vydesinfikovaném podnose. Z desky dýchá chlad, který je možné si oblíbit a obdivovat ho, ale není možné si ho zamilovat. Proč? „Gnosis“ postrádá srdce. Deska Londýňanů rozhodně není na první poslech přitažlivá a k jejím kvalitám se budete muset delší dobu propracovávat. Má v sobě něco z pověstné britské rezervovanosti. Z mého pohledu jí chybí něco, co bych nazval lidskou tváří, ale tu dát albu příbuzného žánru plného hutných polámaných rytmů umí asi jen Tosin Abasi.