Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejeden zaslúžilý a rešpektovaný spolok počas svojej hudobnej púte dospel do stavu, kedy už od neho akékoľvek dramatickejšie zmeny výraziva môžeme očakávať len ťažko. Pevne dúfam, že ENSLAVED v tomto zmysle ešte odpisujem predčasne. To, ako dokážu stále manévrovať na špirálovito sa zmenšujúcom priestore, do ktorého sa koniec koncov sami uzatvárajú, je stále chvályhodné, najmä keď si uvedomíme, ako dokáže 12 štúdiových albumov dôkladne povymetať komoru vašich nápadov. Navyše, keď sa to tak vezme, prečo meniť niečo, čo v jadre veci stále funguje?
Pri bilančnom pohľade na celú tvorbu nórskej stálice samozrejme nemožno veci takto zjednodušovať. Spomedzi najväčších predstaviteľov severskej blackmetalovej scény sú ENSLAVED jednými z mála, kto si prešiel tak pozoruhodne kľukatou cestičkou vývoja.
Je nepochybne škoda, že skvostný „Vertebrae“ sa vo svojej podstate napokon ukázal byť slepou uličkou. Napriek kvantu elementov, ktoré poslucháč zachovávajúci si zdravý odstup nazve vyumelkovanými pidlikancami, šlo o sympatickú snahu presekať si cestu vpred odlišným spôsobom, čo bolo najmä po rozpačitom „Ruun“ viac ako vhodné. Ak sa spočiatku zdal byť ďalším z rázcestí, na ktorých sa Nóri rozhodujú, kadiaľ ďalej potiahnu káru, aby dostáli svojmu statusu, priamočiarejší nástupca sa napokon nerozpakoval a vzal to viac od podlahy. Novinka sa snaží opäť vrátiť k progresívnejšej (členitejšej) štruktúre pozoruhodného experimentu severanov, čo sa jej darí čiastočne.
Mimo to je dlhá. Ukrutne dlhá. 67 minút je strašne veľa, pokiaľ teda nie ste OPETH či CRIPPLED BLACK PHOENIX. Nóri zrejme prepadli potrebe odvďačiť sa fanúšikovi čo najveľkorysejšou porciou muziky a v zápale altruistického nadšenia pozabudli tu a tam scenzurovať seba samých.
Výborné nápady a opäť raz strhujúce vyhrávky síce vedia vytvoriť harmonicky pôsobiaci celok, na aký sme inak zvyknutí a ktorý pri štipke fantázie maľuje v hlave krásne obrazy. Od dosky k doske čoraz citlivejšie využívané obmeny čistých a expresívnych vokálov si tiež zaslúžia zmienku (len si spomeňte, aké bolestivé boli tieto prechody v dobách „Isa“). Nad prírodne lyrickými zvukomaľbami synov severu sa dá znova blažene rozplývať dlhé minúty. ENSLAVED v prvej polovici albumu ťažkou kanadou razantne zadupávajú do zeme všetky pochybnosti.
To by tu ale nesmela byť aj tá druhá. Jej značná časť je totiž smutným, no pádnym dôvodom, prečo sa „RIITIIR“ medzi nahrávky roka nedostane. Ako postupujete tracklistom nižšie, čoraz častejšie sa beží na neutrál, a keď už severania zaradia, príjemné vŕzganie snehu pod topánkami sa mení v škrípanie zubov. Tie dlhé minúty z predchádzajúceho odseku sa zrazu stávajú nekonečným mláteným prázdnej slamy a vy v snahe vytrvať a zistiť, prečo „to chodí dobře, jen to neseje“, tlačíte počítadlo očami vpred.
Mne sa na to nepodarilo prísť. Snáď máte viac šťastia a aj v posledných troch skladbách ste odhalili, v čom je pes zakopaný, prípadne aspoň vidíte niečo, čo tam nie je. Suma sumárum, nahrávku určite nemožno vyslovene potopiť, na to obsahuje priveľa pekných momentov. Ako to už ale býva, hojná prítomnosť vaty rezonuje dosť silno.
Nad prírodne lyrickými zvukomaľbami synov severu sa dá znova rozplývať dlhé minúty. Mdlá druhá polovica albumu je však dôvodom, prečo má „RIITIIR“ cestu medzi nahrávky roka zakopanú.
S "RIITIIR" zašli ENSLAVED na hranice svojich kompozičných schopností a miestami aj ďalej. Aj vďaka tomu album vo svojej širokej škále pestrosti ponúka množstvo príležitostí k objavovaniu svojich skrytých zákutí a nabáda k dlhému vstrebávaniu. Tento fakt a množstvo výnimočných momentov sú symbolmi jeho sily, vyspelosti i statusu autorov. Napriek tomu, že album je zložený z rôznych zdanlivo divergentných prístupov, ktorými sa počas svojej kariéry Nóri prezentujú - od vzdušnejšieho rocku, cez avantgardný post/metal až po zemitý black - vôbec nebadať náznaky nejakého seba vykrádania alebo kompozičného tápania. "RIITIIR" je v týchto ohľadoch solídne vybrúsený originál po všetkých stránkach. ENSLAVED nám už 20 rokov ponúkajú kvalitu len s malou varianciou a aktuálna nahrávka na tomto fakte nič nemení.
30. listopadu 2012
Hooya
8 / 10
Zní to jako sci-fi příběh, ale ani u dvanácté řadovky nemám pocit, že by se vikingští hrdinové ENSLAVED snížili k recyklaci starých nápadů, ač je od první noty naprosto zřejmé, s kým máme tu čest. Kompoziční přístup nadále zůstává rozpoznatelný a přitom má „RITIIR“ opět odlišný charakter. Z „Vertebrae“ si bere rozvláčnější plochy, ale nakládá s nimi šikovněji, dospěleji, a ochuzeni nezůstanou ani milovníci svižnějších postupů, které se osvědčily na předchozí „Axioma Ethica Odini“. Výsledek nejenže nenudí, ale především v první půli spolehlivě zprostředkuje mrazení v zádech, které tu v takové intenzitě nebylo dlouhých 8 let. Když k tomu připočteme překvapivě dokonalou symbiózu čistých a (v minulosti již notně obtěžujících) krákoravých zpěvů, není důvod dát méně než osm a půl bodu. Nebýt ovšem toho vzpomínaného naředěného závěru.
14. listopadu 2012
Shnoff
7,5 / 10
Srovnávám-li s přímým předchůdcem, dal bych přednost jemu - přímočařejší, vyrovnané a lehce se poslouchající desce. Leč "RIITIIR" i přes své občasné pokulhávání nabízí tolik chutných a vydatných soust, že pod osm jít nemohu. Nebýt ovšem toho vzpomínaného naředěného závěru.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.