OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jeden z významných hráčů postrockové extraligy potřetí představil svoje hudební vize v Praze. CASPIAN, kteří s železnou pravidelností dodržují dvouleté intervaly, v nichž navštěvují Evropu, se letos zavázali, že interval zkrátí na rok. Tentokráte si coby support přivezli podivína Erica Quacha s jeho ambient, postrock, drone, shoegaze projektem THISQUIETARMY.
Když zhruba ve čtvrt na devět sestupuji do sklepení strahovské koleje číslo sedm, Eric již s kytarou klečí na pódijku a vrství na sebe smyčky do looperu. Za ním vlaje plátno s černobílou projekcí, které dávají barevný nádech zadní světla klubu. Musím uznat, že jeho repetitivní hypnotické motivy měly několik chvilek, které jsem považoval za zajímavé, ale na tom, aby to plně udrželo moji pozornost po celou dobu, to stále bylo málo.
Jakmile skončí, následuje snad jen desetiminutová odmlka, a bez větších průtahů nastupují CASPIAN. Zvuk je masivní a čitelný, jako vždy v solidně zaplněné Sedmičce dokonale obaluje každého. Prim hraje čahoun Philip Jamieson, který se musí často krčit, protože mu nízký strop klubu sem tam ohobluje vršek hlavy. Začíná se materiálem z nového alba. Konkrétně titulním otvírákem „Waking Season“ a opusem „Porcellous“, poté se přenášíme v čase na začátek kariéry náladotvůrců z Massachusetts, přichází „Some Are White Light". Líbí se mi, jak dynamicky kapela působí. Vše do sebe parádně zapadá. Živelné části opravdu drtí a při těch vzdušných mám neodvratitelnou touhu začít levitovat. Z alba „Tertia“ rozeznávám dva kousky: prvním je úderná a asi nejdivočejší hraná skladba „Malacoda“ a druhým „Concrescence“ .
Mezi skladbami Philip děkuje za ohlasy a slibuje, že se vynasnaží do Evropy vráti dříve než za dva roky. Po závěrečné „Fire Made Flesh" si lidé ještě vytleskávají dva přídavky, přičemž tím druhým je epická desetiminutovka se skladbou „Sycamore“, při které si CASPIAN rozebírají bicí soupravu a zakončují celý koncert jako ryze rytmický kvintet. Zvuk parádní, playlist také a atmosféra vynikající. Končí se téměř přesně v deset. Na počátku jsem měl pocit, že pokud CASPIAN budou hrát déle než hodinu, budou mít tendenci mě nudit. Opak byl pravdou. Hodina utekla jako voda a já byl stále nenasycený. Pevně doufám, že Philip dostojí závazku a místo roku 2014 se uvidíme již ten příští.
Foto pouze ilustrativní.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.