Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Globalizace je v plném proudu. Nezůstává jí ušetřena ani hudba. Pomineme-li veškeré sporné etické a jakékoliv další aspekty tohoto jevu, existují přiklady, kdy to s sebou nepřináší jen ztrátu osobitosti či unifikaci veškerých finálních produktů. Své o tom ví i rozrůstající se komunita fanoušků ruských MOTORAMA. Rostov na Donu situovaný v západní části této rozlehlé země by jen málokdo odhadoval jako ruskou pobočku manchesterského soundu. Britský export do těchto končin lze řadit k vývozu špičkového zboží, které tento transport přežilo bez úhony.
To se ale už hrabu v nedávné minulosti, protože tato sympatická skupina má sebou už několik zdařilých počinů, včetně skvělého předloňského alba „Alps“. Nahrávka doslova narvaná chytlavými songy, které se jen ztěží oposlouchají, zapůsobila jako zjevení z jiného světa. Přitom jádro celého „problému“ tkvělo toliko v jednoduché kytarové muzice, jež si pro magnet na posluchače nemusí chodit k sousedům, kde jsou k mání ohrané a kýčovité motivy.
A proč ta zmíňka o jistém průmyslovém městě ve Velké Británii? Zasvěcení už určitě vědí a těm ostatním to patrně dojde okamžitě po pár úvodních tónech. Ve hlase Vladimíra Paršina lze snadno identifikovat barvu a melancholii Iana Curtise, což je asi nejvýraznější podobnost s JOY DIVISION. Máme tady sice přímočaré kytarové vály skromnější stopáže, ale kromě některých dalších drobných aspektů, jako je například důraz na dobový, dnes už lehce dřevní zvuk, veškerá podobnost MOTORAMA s anglickou legendou končí.
Spíše však než výlet po temných zákoutích lidské duše čekejte lehce zádumčivou procházku po těch radostnějších stránkách naší existence. Nostalgický podtext „Calendar“ je jen jednou, avšak možná jeho nejvýraznější dimenzí. Za ní se však skrývá přeci jen pestřejší svět, než se může na první pohled zdát. Desítka vzácně vyrovnaných písní (což je mimochodné příznačné i pro předchozí album) v sobě nese kromě všudypřítomné zádumčivosti i radostnější východiska. Smutná radost, dalo by se s trochou nadsázky říci. Radost ze života, pouhé existence... Radost z hudby.
Ta tedy především, o tom není sporu. MOTORAMA si svůj žánr doslova hýčkají. Pohrávají si s ním s nepředstíranou chutí a grácií. Jednoduché post-punkové a indierockové vzorce přetvářejí ve funkční rovnice, kde ačkoliv příliš mnoho neznámých není, však paradoxně nechybí opakovaná chuť dopátrat se konečného výsledku. Úsporná produkce se nesnaží maskovat minimalistické rockové aranžmá. Zároveň jí však nechybí náležitý prostor, znásobující nostalgický nádech vokálů. Teskné kytarové vyhrávky a mnohé vzletné refrény pak náležitě dotvářejí velmi působivý výsledný dojem.
Je to zvláštní. Tihle Rusové předvádějí nefalšovanou esenci ostrovní kytarové muziky, jež vládla před třemi dekádami a přesto při jejím poslechu nelze nepomyslet na sluncem prosvětlené březové háje Matičky Rusi. Hudební globalizace je prostě skutečností. Pokud však transfer know-how neproběhne pouze ve formě otrockého kopírování, není nutné být pohoršen. Tento chytrý koktejl kytarového retra a podmanivého písničkářství je toho důkazem.
V podstatě vše bylo vyřčeno. Nostalgicky znějící kytarová muzika s odkazy na post-punk JOY DIVISON musí nadchnout každého příznivce podobných spolků. Takže snad jediná rada: pokud máte tuto muziku rádi, neváhejte a sežeňte si to. Za spokojenost ručíme.
16. ledna 2013
RIP
8 / 10
Důkaz toho, že i v Rusku lze tvořit nadčasové a světově znějící nahrávky. Fascinuje mě, s jakou lehkostí opět uchopili křížení post punku a indie rocku, tahle parta prostě umí. A že se oproti minulé desce téměř nepohnuli z místa? Tady mi to nevadí, tady to naopak vítám, protože těchhle jejich písniček nikdy nebudu mít dost.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!