Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prvé okamihy prekvapivo rýchlo vydaného nasledovníka minuloročnej, pomerne prchavej „sedmičky“ majú jasnú úlohu – absencia intra, instantný šok od prvej desatiny sekundy, hluková stena a frenetický Niklasov vokál chcú strhnúť pozornosť a tak trochu oblbnúť poslucháča, že všetko bude iné.
Bez irónie slušný pokus. Na prvé vypočutie pôsobivé. Keď však po činelmi citlivo vygradovanej minútke a pol ukážkového besu dostanete šancu nadýchnuť sa, zistíte, že práve tá je pozitívnemu momentu prekvapenia osudnou.
V podstate niet divu – ak niekto nazve nahrávku tak, ako v tomto prípade, asi má v úmysle pôsobiť inovatívne. Viac ako o výstižnú charakteristiku nového kotúča pôjde však zrejme o prvoplánovú snahu pritiahnuť pozornosť, ako keby sa na jej nedostatok v posledných rokoch Kvarforth vôbec mohol sťažovať.
Veľkohubý názov (samozrejme, presne podľa smelých predpokladov autora) sa totiž na samotnom obsahu novej štyridsaťminútovky nijako významne neodráža. Tá sa sústredí na to, čo jej predchodcovi šlo najlepšie. Navzdory útočným skresleným gitarám, zdarne navodzujúcim ilúziu toho, čo kedysi v podaní severských mizantropov bolo black metalom, úlohu šedej eminencie plnia znova akustické bloky.
A ak by sme vyslovene alibisticky potrebovali nájsť niečo, v čom je ôsmy album SHINING lepší ako ktorýkoľvek iný, zrejme by sme práve hypnotickosť a chytľavosť týchto úsekov v takých „Du, Mitt Konstverk“ alebo „Hail Darkness Hail“ neopomenuli.
Mínus, na ktorý tieto v kontexte diskografie sa čoraz nástojčivejšie presadzujúce spestrenia programu poukazujú, je ale pri detailnejšom pohľade zjavný – Niklasove kompozície kostnatejú. Vezmeme formičku, naplníme ju tak, ako to všetci čakajú, a pečieme 40 minút pri teplote 180 stupňov. Hotovo.
Vzorec „hobluj – výdych – hobluj“ sa stal železnou košeľou, čo pred pár rokmi pôsobilo sviežo, no momentálne to začína pomaly liezť krkom.
Zdá sa to byť nepodstatným detailom – SHINING stále vedia udržať pozornosť a „zabaviť“ –, pokiaľ máme na mysli príťažlivé zafarbenie riffov, precíznu hru na čineloch, sugestívnu melancholickú atmosféru stavajúcu na uveriteľných pocitoch vnútorného vyprázdnenia, či frontmanove vokálne eskapády kúsok za hranicou šialenstva, ktoré snáď nikdy nezovšednejú.
Švédi však akoby už prepadali pohodlnej možnosti podľa smerníc hudbu pásovo vyrábať, nie skutočne skladať ako v období najzásadnejších nahrávok, ktoré ich dostali do popredia. Tieto pocity na posledných dvoch doskách umocňujú aj občas kŕčovité sóla, ktoré Kvarforthovci zrejme vystrieľali na excelentnej „šestke“ temer bezo zvyšku.
Mimochodom, to, že sa nenápadne zvyšuje podiel angličtiny na úkor materinského jazyka, je tiež trošku škoda – švédčina SHINING svedčí neskutočne a vďaka svojej „hranatosti“ pôsobí príhodne roboticky, až odľudštene.
Kritiku na adresu „Redefining Darkness“ však posudzujte v rovine „akademických výhrad“. Nič z negatív, ktoré som spomenul, nezráža dosku takým spôsobom, aby človeka znechucovali a bránili vychutnať si tak či tak stále nadpriemerný kotúčik.
Kvarforth dokázal s odstupom jediného roka pozliepať dielo, ktoré by určite vzbudilo väčší ohlas, nebyť výnimočne veľkého počtu nahrávok bojujúcich tento rok o samotnú špicu. V silnej konkurencii mu súčasná fazóna stačí na to, aby s prehľadom dobehol v hlavnom poli, i keď s nemalou stratou na „bedňu“.
Tak nějak. Kvarforth tu sílu v krku pořád má, naléhavost taky, jeho recitativy doprovázené akustikou jsou dostatečně melancholické, Hussova sóla přiměřeně vznosná a klenutá...jenže už chybí ten rozměr výraznější svěžesti, na který stále ještě dost posluchačů toužebně čeká. Příklon k angličtině nebo podoba posledních vizuálních či literárních počinů smrdí snahou opustit underground. A na to už je pozdě. Ale aby nedošlo k nějakému nežádoucímu zmatení, bigbít je to pořád dobrý, to jsem chtěl ještě říct.
3. prosince 2012
Hooya
5,5 / 10
Překvapivost už dávno vzala za své, zbyla pouze klasická třičtvrtěhodinka poměrně neškodného a čím dál méně záživného násypu s občasnou akustickou siestou. Neoficiální „Osmička“ švédských SHINING splní očekávání. Je již tradičně zase o něco nudnější než díl předchozí.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.