Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prvé okamihy prekvapivo rýchlo vydaného nasledovníka minuloročnej, pomerne prchavej „sedmičky“ majú jasnú úlohu – absencia intra, instantný šok od prvej desatiny sekundy, hluková stena a frenetický Niklasov vokál chcú strhnúť pozornosť a tak trochu oblbnúť poslucháča, že všetko bude iné.
Bez irónie slušný pokus. Na prvé vypočutie pôsobivé. Keď však po činelmi citlivo vygradovanej minútke a pol ukážkového besu dostanete šancu nadýchnuť sa, zistíte, že práve tá je pozitívnemu momentu prekvapenia osudnou.
V podstate niet divu – ak niekto nazve nahrávku tak, ako v tomto prípade, asi má v úmysle pôsobiť inovatívne. Viac ako o výstižnú charakteristiku nového kotúča pôjde však zrejme o prvoplánovú snahu pritiahnuť pozornosť, ako keby sa na jej nedostatok v posledných rokoch Kvarforth vôbec mohol sťažovať.
Veľkohubý názov (samozrejme, presne podľa smelých predpokladov autora) sa totiž na samotnom obsahu novej štyridsaťminútovky nijako významne neodráža. Tá sa sústredí na to, čo jej predchodcovi šlo najlepšie. Navzdory útočným skresleným gitarám, zdarne navodzujúcim ilúziu toho, čo kedysi v podaní severských mizantropov bolo black metalom, úlohu šedej eminencie plnia znova akustické bloky.
A ak by sme vyslovene alibisticky potrebovali nájsť niečo, v čom je ôsmy album SHINING lepší ako ktorýkoľvek iný, zrejme by sme práve hypnotickosť a chytľavosť týchto úsekov v takých „Du, Mitt Konstverk“ alebo „Hail Darkness Hail“ neopomenuli.
Mínus, na ktorý tieto v kontexte diskografie sa čoraz nástojčivejšie presadzujúce spestrenia programu poukazujú, je ale pri detailnejšom pohľade zjavný – Niklasove kompozície kostnatejú. Vezmeme formičku, naplníme ju tak, ako to všetci čakajú, a pečieme 40 minút pri teplote 180 stupňov. Hotovo.
Vzorec „hobluj – výdych – hobluj“ sa stal železnou košeľou, čo pred pár rokmi pôsobilo sviežo, no momentálne to začína pomaly liezť krkom.
Zdá sa to byť nepodstatným detailom – SHINING stále vedia udržať pozornosť a „zabaviť“ –, pokiaľ máme na mysli príťažlivé zafarbenie riffov, precíznu hru na čineloch, sugestívnu melancholickú atmosféru stavajúcu na uveriteľných pocitoch vnútorného vyprázdnenia, či frontmanove vokálne eskapády kúsok za hranicou šialenstva, ktoré snáď nikdy nezovšednejú.
Švédi však akoby už prepadali pohodlnej možnosti podľa smerníc hudbu pásovo vyrábať, nie skutočne skladať ako v období najzásadnejších nahrávok, ktoré ich dostali do popredia. Tieto pocity na posledných dvoch doskách umocňujú aj občas kŕčovité sóla, ktoré Kvarforthovci zrejme vystrieľali na excelentnej „šestke“ temer bezo zvyšku.
Mimochodom, to, že sa nenápadne zvyšuje podiel angličtiny na úkor materinského jazyka, je tiež trošku škoda – švédčina SHINING svedčí neskutočne a vďaka svojej „hranatosti“ pôsobí príhodne roboticky, až odľudštene.
Kritiku na adresu „Redefining Darkness“ však posudzujte v rovine „akademických výhrad“. Nič z negatív, ktoré som spomenul, nezráža dosku takým spôsobom, aby človeka znechucovali a bránili vychutnať si tak či tak stále nadpriemerný kotúčik.
Kvarforth dokázal s odstupom jediného roka pozliepať dielo, ktoré by určite vzbudilo väčší ohlas, nebyť výnimočne veľkého počtu nahrávok bojujúcich tento rok o samotnú špicu. V silnej konkurencii mu súčasná fazóna stačí na to, aby s prehľadom dobehol v hlavnom poli, i keď s nemalou stratou na „bedňu“.
Tak nějak. Kvarforth tu sílu v krku pořád má, naléhavost taky, jeho recitativy doprovázené akustikou jsou dostatečně melancholické, Hussova sóla přiměřeně vznosná a klenutá...jenže už chybí ten rozměr výraznější svěžesti, na který stále ještě dost posluchačů toužebně čeká. Příklon k angličtině nebo podoba posledních vizuálních či literárních počinů smrdí snahou opustit underground. A na to už je pozdě. Ale aby nedošlo k nějakému nežádoucímu zmatení, bigbít je to pořád dobrý, to jsem chtěl ještě říct.
3. prosince 2012
Hooya
5,5 / 10
Překvapivost už dávno vzala za své, zbyla pouze klasická třičtvrtěhodinka poměrně neškodného a čím dál méně záživného násypu s občasnou akustickou siestou. Neoficiální „Osmička“ švédských SHINING splní očekávání. Je již tradičně zase o něco nudnější než díl předchozí.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.