Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O Vánočních svátcích je vždy klid a já se mohu vracet k oblíbeným deskám. Když jsem si při takovém nostalgickém rozjímání po mnoha měsících pustil opět LIGHT BEARER, nešlo nenapsat několik řádek. Oslavných řádek. Tento materiál je unikátní epickou kolekcí temnoty, nalitou do šablon sludgeových experimentů, post-rocku i doom metalu. Široké, hutné kytary, občasné trýznivé smyčce i nervózní klaviatura jsou tu zabaleny do neocrustové hnilobné špíny, která nenasytně polyká vše, co se jí dostane do cesty.
Je to valivá láva ze samotného pekla
Koncept, rozdělený do čtyř albových kapitol a inspirovaný texty Johna Miltona, Philipa Pullmana a knihou Genesis, vypráví mýtický příběh Luciferův, počínající vzpourou na nebesích. „Lapsus“ je však jen začátek. Nutno podotknout, že příběh nevypráví jen tak někdo, ale kazatel s rašplí místo jazyka, Alex z FALL OF EFRAFA. Nedá se přeslechnout, že LIGHT BEARER jsou jejich blízkými příbuznými. Valivá, pomalá hudba v jejich podání je ale mnohem výpravnější a dějovější.
Londýnská bestie se pohnula… a jde správným směrem.
9 / 10
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
