OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mladí a konvencemi nespoutaní LA DISPUTE. Nechce se mi věřit tomu, že je to už osm let, kdy se tihle kluci poprvé sešli ve zkušebně a začali s prací, která pojmu post-harcore ukázala nový směr. To, že recenze na naprosto skvělou poslední desku není na tom serveru, jsem dlouho přecházel, ale není možné tento zásadní počin hardcorové scény dále ignorovat. Nedávno jsem si „Wildlife“ pustil a ten mě naprosto paralyzoval. Jako před půl rokem. Jako před rokem. Jako kdykoliv předtím. Nelze nenapsat několik řádků.
"takové emotivní vyprávění, které se ani po dvou letech neoposlouchá"
LA DISPUTE natočili album, které je i po dvou letech pevným pilířem podpírajícím post-hardcorovou scénu, aby se nepropadla pod vrstvou špinavých náplav, jež v poslední době zaplevelily tuto žánrovou kategorii. Instrumentálně jde vlastně jen o citlivou práci s melancholickými akordovkami ve středních tempech, které tíhnou k minimalismu. Sem tam zavazbí kytara nebo skladbu provzdušní nějaká brnkačka. To, co však dává hudbě kluků z Michiganu neskutečný koule, je vyprávěný vokál, který se dynamicky skvěle houpe spolu s hudbou. Od uplakaných vyprávěnek až k syrovému křiku. Další kapitolou jsou skvělé texty. U LA DISPUTE toto funguje mnohem lépe, než v jiné kapele. Text, barva a intenzita hlasu i instrumentální stránka jdou ruku v ruce, jako nikdy u nikoho dříve. Z alba prýští emoce, které nelze ignorovat. Je jen málo kapel, jež je dokáží předávat v tak ryzí a intenzivní podobě jako LA DISPUTE.
8,5 / 10
Panorama (2019)
Rooms of the House (2014)
Wildlife (2011)
Somewhere at the Bottom of the River Between Vega and Altair (2008)
Debut mě bere víc, ale tohle album je taky výborné Nej skladba: King Park
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.