Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Keď som o TORCHE čítal prvýkrát, hneď ma zaujala táto strohá, ale veľmi výstižná charakteristika kapely: „BEATLES meets early MELVINS meets NIRVANA“.
V tej dobe som si ešte nevedel celkom dobre predstaviť, o čo presne v hudbe TORCHE pôjde, a preto som dychtivo pátral po ich diskografii.
Výsledok? Padnutá sánka pri albume „Meanderthal“.
TORCHE sú skutočne zrážkou vzdušných popových melódií, drsnejších sludgeových plôch a archaickej indie-atmosféry. Tento štýl ma u nich, snáď ako každého fanúšika „starého v novom kabáte“, chytil za srdce a neskôr som sliedil po kapelách podobného hudobného razenia: HELMS ALEE, BIG BUSINESS, BARONESS...
TORCHE však zostali dodnes mojou najobľúbenejšou.
Formulka úspechu ich albumov je pritom veľmi jednoduchá. Spomenuté štýly sa buď viac, alebo menej zahusťujú, riedia a kombinujú podľa súčasnej nálady a rozpoloženia samotných autorov. Zatiaľ čo na ostatnom EP „Songs For Singles“ to bol príklon k ešte popovejšiemu vyzneniu, novinka „Harmonicraft“ mnohokrát vyjaví svoje extrémnejšie polohy, a duo Jonathan Nuñez a Rick Smith sa neraz vyblázni ako v grindových SHITSTORM.
Steve Brooks nezabúda na začiatky svojej kariéry a „popík“ je tentoraz ešte viac ufúľaný jeho bahnitou gitarou. Presne ako v časoch legendárnych FLOOR.
Z uvedeného by sa mohlo zdať, že to TORCHE skôr či neskôr prepísknu a studnica ich nápadov o zopár rôčkov vyschne - podobne, ako sa to pred časom stalo napríklad takým BARONESS, ktorí sa s konceptom dvojalbumu jednoducho precenili.
U TORCHE však platí, že v jednoduchosti je krása, a tohto sa chlapci držia od počiatkov hudobnej existencie. Skladby TORCHE nemajú maniery byť progrockovými opusmi ako u MASTODON (ktorí to, čo si ako kapela vybudovali, na posledných dvoch albumoch úplne znivočili), ale držia sa toho, čo vedia najlepšie – kvalitných pesničiek, ktoré chytia človeka priamo za srdce.
Prekombinovať hudbu sa nevypláca a TORCHE to dobre vedia.
Aj tentokrát sa dočkáte nadpozemských melódií, ktoré sa miesia s kalnými doomovými výpadmi a hymnickými spevmi. TORCHE majú pozoruhodnú schopnosť prejsť od vzletných pasáží, skrz drsný sludge core až k retro hardrocku, a to bez toho, aby zneli pateticky („Kicking“).
„Harmonicraft“ je od začiatku do konca veľmi dynamickou jazdou, v ktorej sú umne zakomponované aj vkusné inštrumentálky (titulná „Harmonicraft“), pochmúrnejšie post-metalové balady („Solitary Traveler“) alebo extrémnejšie „hobľovačky“ („Sky Trials“).
Jednoducho TORCHE, akých máme radi. V tej najvyššej kvalite.
1. Letting Go
2. Kicking
3. Walk It Off
4. Reverse Inverted
5. In Pieces
6. Snakes Are Charmed
7. Sky Trials
8. Roaming
9. Skin Mouth
10. Kiss Me Dudely
11. Solitary Traveler
12. Harmonicraft
13. Looking On
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.