OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapela, která rychle v roce 2012 vyrostla na bedrech Alexe Eriana, jenž byl zásadní tváří deathcorových nestorů DESPISED ICON, a Miguela Lepage z death/crabcorové zábavovky BLIND WITNESS, vydala po velmi krátké době plnohodnotné album a pustila se čile do koncertní činnosti. Miguel si polepšil a Alex šel s touto skvadrou jednoznačně o několik úrovní dolů. Proč? Na OBEY THE BRAVE je tak trochu znát, že jsou zatím šiti horkou jehlou. Nic složitého, stylizovaná image drsných kluků, několik melodických linek, které fungují na první signální, a refrény ve stylu NYHC.
"slušně zvládnutý okovaný hardcore na moshování"
Mezi těžkotonážními nesložitými riffy má Alex více prostoru, než kdykoliv dříve v DESPISED ICON a v tomto prostoru uznávám, že svoji práci zvládá na jedničku. Dokáže postavit siláckou a dobře znějící pěveckou linku. Instrumentální mašinerie za ním je podřízena živé funkčnosti a jednoduchosti. Debut „Young Blood“ tak není ničím více než okovaným hardcorem pro moshování na půlhodinové ploše. Nehledejte v tom zatím nic hlubšího než dobře udělané a ve svém duchu písničkové hutné hoblovačky a silácký hardcorový projev od lidí, kteří se snaží vypadat tvrději, než ve skutečnosti jsou.
´
6 / 10
Vydáno: 2012
Vydavatel: Epitaph Records, Distort Entertainment
Stopáž: 32:19
Hudobne relativne v pohode, lahke HC pocuvanie s drsnejsim vokalom. Nebyt sileneho pozerstva kapely (Eriana?), dal by som o bod viac
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.